„Design musí být funkční a zároveň musí mluvit s lidmi,” říká designérka Anna Marešová

Produkční, asistentka kouzelníka i designérka sexuálních pomůcek. Nejvíce na sebe Anna Marešová ale upozornila návrhy lanovek pro pražský Petřín a liberecký Ještěd. Ty sice ještě nejsou v provozu ale už nyní na sebe strhly vlnu zájmu. Jsou moderní, funkční, charismatické, své. Stejně jako jejich autorka, která věří, že design musí být něco víc, než jen hezký. Musí mít duši, smysl a mluvit s lidmi.

Krásný den, Anno, vy jste známá především jako designérka. Mohla byste nám ale o sobě říct víc? Kdo je vlastně Anna Marešová? A co jí přivedlo k designu?
Dobrý den, děkuji za milé oslovení. Já se sama vnímám především jako člověk, který má potřebu tvořit. Design pro mě není jen o estetice, ale o hledání funkčních řešení, která mají smysl. Už od dětství jsem byla zvídavá a ráda jsem rozebírala věci, abych pochopila, jak fungují. Design se pro mě stal přirozeným směrem, jak tuto potřebu zhmotnit – propojit krásu s funkčností a pomáhat lidem skrze produkty, které jim zlepší život.

Je pravda, že jste si v mládí přivydělávala jako asistentka kouzelníka? 
Ano, je to pravda. Pracovala jsem jako produkční a k tomu jsem měla ještě jeden job – asistentka kouzelníka. Byla to zajímavá zkušenost, jezdili jsme po světě a měli vystoupení i ve velkých halách, třeba pro dva tři tisíce lidí. Asi se mi tím splnilo dětské přání, na které jsem během let zapomněla, a to zjistit, jak se ta kouzla dělají. Takže jsem se musela tenkrát sama sobě smát, jak to s tím vysíláním přání funguje. Ale to artistické prostředí nebylo moc pro mě. Takže jsem pak byla ráda, že se začínám věnovat něčemu, k čemu mám opravdu blízko. A to byl právě design.

Je těžké se dnes v Česku uživit se jako designérka? A jaké byly vaše začátky? Založila jste studio Whoop.de.doo hned na počátku? Nebo jste nejprve sbírala zkušenosti v nějaké firmě?
Jsem zvyklá pracovat od svých devatenácti let, jako produkční, a to jsem dělala i celou vejšku. Když jsem končila školu, pracovala jsem pro Lasvit a měla jsem odjet do Londýna. Nakonec jsem se rozhodla zůstat v Česku a založit svoje studio. A to i díky tomu, že jsem za Whoop·de·doo dostala Studentskou národní cenu za design. Byl o to velký zájem a já se rozhodla značku rozjet. Ale to znamenalo řešit vše od výroby, přes marketing a sales. A musím říct, že to byl docela mazec, protože jsem neměla zázemí a zkušenosti. Ale podařilo se.

Dnes jsem ale v bodě, kdy hledám pro sebe cestu, která by byla víc o designu, než o vedení firmy a lidí. Kdo má svou firmu, jistě ví, o čem mluvím. Takže kdyby se našel parťák, tak se nebráním.

Vy jste se proslavila jako velmi neotřelá designérka, se zaměřením na sexuální pomůcky. Lanovka na Petřín je ale zase úplně jiný obor. Jak jste se k tomu dostala? A přišla jste s nápadem zúčastnit se výběrového řízení vy nebo to byl podnět někoho jiného?
Jednoduše. Ještě před Whoop·de·doo jsem na škole udělala návrh tramvaje pro Prahu. Nelíbily se mi totiž tehdy nové tramvaje 15T. Pak byla diplomka a intimní pomůcky a pár let poté mě oslovil Dopravní podnik hl.m. Prahy, zda bych jim navrhla vyhlídkovou tramvaj, a tak vzniklo T3 Coupé. To byla i naše první spolupráce s Tomášem Chludilem. Pak jsme si řekli, že navzdory tomu, že se do soutěže o lanovku na Petřín hlásí samá velká studia, že to zkusíme. A myslím, že právě proto, že jsme do toho dali úplně všechno, jsme nakonec vyhráli. Byl to pro nás projekt číslo jedna. Velká studia toho mají totiž většinou na stole o hodně víc.

Co vás na výzvě navrhnout lanovku lákalo nejvíce? Byla to technologie, krajinné řešení, nebo například představa udělat něco trvalého?
Kombinace všeho. Technologie, propojení s krajinou, ale hlavně myšlenka, že vytvořím něco, co bude sloužit lidem každý den. Něco trvalého, co se stane součástí místa. To je nesmírně silná motivace. A tím, že to je naše srdcovka, to bylo silnější.

Jak dlouho trval celý proces, od přihlášení se do výběrové řízení až po rozhodnutí o vítězství?
Myslím, že to byly necelé tři měsíce. Ale ještě jsme v procesu. Nejprve vznikl ideový návrh a model, který můžete nyní vidět v rámci Designbloku, v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Od roku 2023 probíhají přípravy pro výrobu. Takže to je poměrně intenzivní. Nyní nám chybí k dořešení ještě pár věcí, ale lanovka už je ve výrobě. Docela se těším, až se tam (do výroby – fa. Doppelmayr) pojedeme podívat.

A jak dlouho trvala příprava návrhu lanovky?
Myslím, že to byly necelé tři měsíce. Ale ještě jsme v procesu. Nejprve vznikl ideový návrh a model, který můžete nyní vidět v rámci Designbloku, v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze až do 5. listopadu 2025. Byla to intenzivní práce, která vyžadovala hodně konzultací, i technických rešerší. Nešlo jen o to „nakreslit kabinu“, ale pochopit celý systém, do kterého zasahujete. A samozřejmě to udělat v designu, který bude platný několik dekád.

Vy zároveň stojíte i za návrhem nové lanovky na Ještěd. Tu nazvalo město Liberec slovem „UFO”. A je pravda, že je pojata velmi futuristicky. Téměř jako měla být realizována až za 100 let. Jak jste k takovému designu dospěla?
U lanovky na Ještěd jsme chtěli, aby návrh komunikoval se stavbou hotelu a vysílače. Je to skvělá stavba a ikona. Takže to byla řekla bych práce snů. Hodně lidí se nás ptalo, zda bude taky mrkat jako ta na Petřín. Samozřejmě, že ne, jsem odpovídala, ale nakonec jsme tam vymysleli takový fajn fór se světlem. V podlaze je otvor, kterým můžete vidět dolů a když lanovka bude přijíždět do horní stanice, tak se rozsvítí kužel světla. Prostě komunikace se stavbou, která pochází z let, kdy frčelo české sci-fi. A mám radost, že to lidi baví. Sice se to hned pojmenovalo jako UFO, ale co už.

Jaké technické parametry jste musela při návrhu zohlednit? Co všechno musí designer lanovky brát v potaz?
Bylo toho hodně. Aerodynamika, váha, bezpečnostní normy, použité materiály, přístupnost pro všechny, a tak dále. Designér lanovky musí chápat technické limity i možnosti dané technologie. Není to jen o vizuálu, ale i o funkčnosti a udržitelnosti.

Je tedy potřeba se kvůli návrhu spojit i s inženýry, architekty, nebo například odborníky na dopravu?
Rozhodně ano. Bez spolupráce s experty by to nešlo. Já věřím v mezioborový přístup. Designér nemůže být solitér, musí být týmový hráč. Každý má své know-how, výsledný návrh je vždy dílem celé řady lidí a je potřeba aby si vzájemně rozuměli. Nemyslím jen lidsky, ale aby se vzájemně respektovali.

Bude lanovka na Ještěd něčím specifická? Nabídne například nějaké moderní technologické řešení?
Je to zcela jiný typ lanovky než ta, co tam byla předtím. Jedná se o tzv. Funifor. Lanovka, co má dvě ramena a jede na tzv nekonečném laně. Řekla bych, že jde o jeden z nejbezpečnějších současných systémů.

Kdy se v ní budou moct lidé projet?
Tak to nejsou otázky pro mě, ale pro město Liberec. Pokud bude možné dodržet plán, tak počítám kolem roku 2029. Ale tohle opravdu nezáleží na mě. Kdybych mohla, stavěla bych už zítra, ale je tam třeba ještě velké množství kroků. Nyní je vybraný projektant a pak se teprve bude vybírat výrobce.

Navrhování design veřejných prostor s sebou ale jistě nese nejen technické, ale i společenské výzvy. Co vnímáte jako klíčový stěžejní bod? Funkčnost návrhu, nebo jeho schopnost rezonovat s veřejným očekáváním?
Pro mě je to dialog. Design musí být funkční a zároveň musí mluvit s lidmi. Nestačí jen vytvořit něco hezkého. Musí to rezonovat, být srozumitelné a přístupné, a hlavně to musí fungovat. A to bývá někdy výzva.

Takže teď máte chuť dělat věci více pro veřejnost? Nebo se po Ještědu plánujete vrátit k individuálním produktům?
Určitě mě veřejný prostor teď láká víc. Ale zároveň si neumím představit, že bych úplně opustila individuální produkty. Zároveň mám i jiné nápady a plány. Takže spíš řeším, jakou cestou se vydat.