„Ve třetím dílu knihy jsem víc sama sebou,” říká bývalá letuška a autorka knih o létání Marika Mikušová

S Marikou jsme první rozhovor publikovali již v červenci, a od té doby se leccos změnilo. Kromě jiného dokončila a vydala třetí díl své knihy Deník letušky. V něm se dočtete o pikantnostech ze zákulisí práce pro jednu z nejslavnějších aerolinek světa nebo o práci letušky s HSP. A v našem článku naleznete také něco navíc. Marika se nám totiž svěřila s pasážemi, které raději vycenzurovala i ze samotné knihy.

Krásný den, Mariko, my jsme společně už jeden rozhovor dělali a v něm jsme mimojiné otevřeli téma psaní knih, tedy konkrétně vaší knihy Deník letušky. Dnes bychom chtěli na toto téma navázat. Takže, jak to vypadá? V jakém stadiu je třetí díl?

Přeju krásný den, a pokud možno i klidný, 3. díl už je venku. Začala jsem ho prodávat v předprodeji, kdy ještě nebyl vytištěný, a rovnou se mi nakupilo přes 2 000 objednávek. Ty jsem musela co nejrychleji zabalit a odeslat (a můj byt se tak na pár dnů proměnil v jedno velké skladiště). Tentokrát jsem ale odmítla vozit zabalené knihy po kufrech tam a zpátky na podací místo a použila jsem na to mnohem větší kufr než ten cestovní, tedy ten v autě. Knihy odesílám pravidelně každý den (kromě neděle), ať stihnou dorazit pod stromeček.

První dva díly byly tak trošku zpovědí o tom, co se děje za „zavřenými dveřmi.” Bude se třetí díl ubírat stejným směrem?

Ony ty zavřené dveře jsou poté, co jsem všechno prozradila, docela otevřené. Každý další díl se ale utrhne ze řetězu víc, než ten předchozí. A jinak to ani nejde. Baví mě se čtenáři sdílet, jaké doopravdy práce a život letušky Emirates jsou (včetně hodně osobních věcí a drbů). Kromě toho psaní beru i jako formu terapie. Pravda, někdy jsem až moc otevřená. Ale podle zpětné vazby čtenářů je právě toto jedna z věcí, kterou na mých denících oceňují. A kromě toho práce letušky lidi všeobecně zajímá. Uf. :)

Řekla bych, že ve třetím dílu jsem více sama sebou. Více prožívám situace nejen na palubě, ale i v soukromí a čtenář hned ví, co se mi honí hlavou. V Deníku letušky 3 jsem na sebe mimojiné práskla, že mám HSP, což je označení pro hypersenzitivního člověka. Na palubě mě to dost potrápilo. To jsem totiž ještě nevěděla, že něco takového vůbec existuje.

Kromě vtipných, šílených, ale i nechutných historek z paluby, jsou knihy také o hledání sebe sama, překonávání překážek a syndromu hodné holky (na tom posledním musím ještě zapracovat).

Čtenáře tedy opět čeká mix černého humoru, vtipných okamžiků i zkušeností k nezaplacení?

Bohužel (nebo bohudík). Já bych to bez černého, morbidního a vůbec nekorektního humoru nezvládla. Jen stěží jsem udržela kamenný obličej pokaždé, když se mě nějaký indický pasažér na palubě zeptal, kde jsou toalety pro držitele amerického pasu a mával mi přitom hrdě před nosem svým americkým pasem. Jestli čekal, že se při vstupu na VIP toaletu nadechne vůně růží, nebo se po použití toaleta spláchne sama, to netuším. A co jsem si v takových situacích myslela, jsem si nemohla nechat pro sebe.

Od některých čtenářů, kteří to nevydrželi do Vánoc a začetli se do třetího dílu už nyní, mám ale zpětné vazby. A možná tam některé z vás bude čekat nálož „aha” momentů.

Deníky letušky jsou ve skutečnosti přepisem vašeho vlastního deníku, je to tak? A jsou v deníku i pasáže, které se do knih „raději” nedostaly?

To jste trefila přesně. Přestože jsou Deníky letušky přepisem mých zážitků, usoudila jsem, že ne všechny jsou vhodné do knih o letuškování (jak jsem pozici letušky pro sebe nazvala). Takže i když jsem to dělala nerada, místy jsem musela samu sebe cenzurovat a některé zážitky si raději rovnou nechat na jinou knihu. Ta už ale nebude o létání.

Prozradíte nám některou z nich?

Jedna z mých příhod se týká mého kolegy. Čtenáři si možná pamatují, jak jsem se ke konci létání začala vídat s Ghaňanem Battem. Ten mě později seznámil se svým kamarádem z Nigérie. A z tohoto setkání vyplynul jeden z příběhů, který se do deníku „raději” nedostal. Dám vám ale aspoň malou ochutnávku: Pamatujete si na reklamu na sušenky Oreo? Tak, a teď tu myšlenku nechám doznít.

Jaké emoce vás nejvíce provázely během psaní třetího dílu?

Musím se přiznat, že mi konkrétně při psaní posledních kapitol ukáplo pár slz. Jako kdybych byla zase v Dubaji a loučila se s výjimečnou životní etapou letušky Emirates, kterou už žádná další nepřekoná.

V kapitole o HSP jsem zase prožívala nepříjemné stavy, kdy jsem se vracela při psaní zpátky na palubu a moje hypersenzitivita mi dávala pořádně zabrat. Viníkem úzkostných stavů přitom byla podprsenka s kosticemi. Něco tak nepříjemného na sobě totiž člověk s HSP dlouho nesnesete (ještě že jsme si mohli zvolit druh podprsenky).

Je ve třetím dílu nějaká pasáž, která je vám obzvláště blízká?

Ve třetím dílu je nekonečně dlouhá kapitola (kterou jsem musela nakonec rozdělit na několik kratších). Znáte to: Ještě si přečtu jednu kapitolu a pak půjdu spát. O sto dvacet stránek později: Sakra, za hodinu vstávám do práce. A tak jsem kapitolu čtenářům raději rozkouskovala. Celá tahle kapitola se odehrává v řádu ani ne 72 hodin. Moc mě bavilo ji psát. Ponořila jsem se do ní natolik, že jsem byla znovu na palubě, poté na Mauriciu, zpátky na palubě směr Dubaj, a hned nato jsme se spolubydlícími probíraly nejnovější drby v našem obýváku.

Všichni, kteří předchozí díly četli, vědí, že vaše knihy jsou skutečně upřímnou zpovědí, a to s tím dobrým, ale také horším. Nedostala jste se kvůli tomu například do nějaké nepříjemné situace? Neřešila jste negativní odezvu od konkrétních aerolinek?

K tomu mě napadá takový fun fact: Když jsme nastoupili k aerolinkám, vtloukali nám do hlavy, ať nikde nesdílíme fotky v uniformě. A co myslíte, že kolegyně udělaly hned první den, kdy jsme vyfasovaly uniformy? Ty ikonické červené kloboučky s šátkem a typickou emirátskou kabelku? Pochlubily se fotkami na svých sociálních sítích. :D Ale protože aerolinky ví, že je nemožné uhlídat desítky tisíc crew (členů posádky), z požadavku slevili a řekli nám, že když už musíme, tak ať alespoň na fotkách v uniformě nekouříme a chováme se profesionálně. Ať nekazíme aerolinkám reputaci.

A k té negativní odezvě, žádnou jsem řešit nemusela. V knihách totiž název aerolinek vůbec nezmiňuji.

Plánujete někdy setkání se čtenáři, spojené s autorským čtením?

Ne, mojí noční můrou je, že by nikdo nepřišel. Takže se tomu zatím úspěšně vyhýbám.

Myslíte, že byste mohla nechat nahlednout naše čtenáře do kratšího úryvky z třetího dílu?

Flirtovat uměl líp než Italové, a když mi něco s vášní vyprávěl, kousl se přitom smyslně do spodního rtu. Když se mnou mluvil, využíval toho, že byl o hlavu větší než já, a vždycky se ke mně silácky naklonil. Úplně jsem z něj tála. Z té jeho drzosti a hravosti zároveň.

Toto je krátký úryvek z části, která postupně přechází do čtenářské kategorie 18+. Vztahové zkušenosti z dob, kdy jsem pracovala v Dubaji jako letuška, si vyžádali sami čtenáři.