„Spíš než diplomat, je Musk agent chaosu,” říká Václav Kocum

Tady je Muskovo. I tak by se nechala pojmenovat dnešní situace ve světě internetu, automobilového průmyslu, vesmírných programů, a teď navíc i na půdě amerického ministerstva pro efektivitu vlády. Inovátor a vizionář se tak dostal do role osoby s téměř absolutním vlivem a neomezeným přístupem. Jak to bude ovlivňovat technologický vývoj v evropských zemích? Ptali jsme se Václava Kocuma, vedoucího oddělení integrací a aplikačních systémů ve VZP.

Krásný den, Václave, dnes jsme si pro vás připravili otázky ohledně Elona Muska a jeho nové role v americkém ministerstvu pro efektivitu vlády (DOGE). Je to hodně rozporuplné a komplexní téma a víme, že politika není váš obor, ale také víme, že se o Muska velmi zajímáte. A proto chceme vědět, zda jste spíše příznivcem nebo odpůrcem tohoto kroku.

Přiznám se, že když jsem poprvé slyšel, že Elon Musk se stal součástí amerického ministerstva pro efektivitu vlády, myslel jsem si, že jde jen o jeden z jeho ironických tweetů. Musk je známý svou schopností rozbíjet status quo, a pokud něco americká vláda potřebuje, je to právě více efektivity a méně byrokracie.

Na druhou stranu je otázkou, do jaké míry se jeho přístup „zbořme všechno a stavme znovu“ hodí do státní správy. Ve firmách jako Tesla nebo SpaceX mohl rozhodovat téměř okamžitě, zatímco vláda je jiná hra – pomalá, svázaná regulacemi a často zacyklená v nekonečných procesech.

Pokud by se mu ale podařilo přinést alespoň zlomek jeho efektivity do státního aparátu, mohlo by to být zajímavé sledovat. A jestli si ministerstvo opravdu říká DOGE, pak bych si tipnul, že Musk už na něčem pracuje, a to minimálně na virální kampani.

Vy sám jste IT odborníkem a člověkem, který se plně věnuje vývoji a moderním technologiím. Jaké principy efektivity a inovací ze soukromého sektoru by podle vás mohly reálně fungovat v rámci vládního aparátu? A kde vidíte limity?

Efektivita a inovace v soukromém sektoru často stojí na agilitě, jasné odpovědnosti a technologickém pokroku. Ve firmách jako Tesla nebo SpaceX platí jednoduché pravidlo – pokud něco nefunguje, změníme to hned. Vlády ale operují ve zcela jiném rytmu, kde i zdánlivě jednoduché rozhodnutí může projít desítkami schvalovacích kol. Přesto si myslím, že tři klíčové principy ze soukromého sektoru by mohly výrazně pomoci.

Za prvé, automatizace rutinních procesů. Státní správa stále pracuje s neuvěřitelným množstvím papírování a ruční administrativy. Pokud by zavedli AI-driven automatizaci, mohlo by to ušetřit miliardy peněz i tuny nervů úředníkům i občanům. Za druhé, větší transparentnost a sledování výsledků. Podobně jako firmy mají KPI a OKR, mohla by mít i státní správa jasně měřitelné metriky úspěšnosti. A konečně experimentování na malých vzorcích. Namísto obřích reforem, které selhávají kvůli špatné implementaci, by stálo za to testovat nové procesy na menších jednotkách a postupně je škálovat.

Limity? Byrokracie, politické tlaky a setrvačnost. Ve firmě, když CEO řekne „změníme systém“, tým na tom začne hned pracovat. Ve vládě může každý nápad narazit na odpor, protože mocenské struktury často inovace nechtějí. Vyhovuje jim status quo. A pak je tu otázka důvěry veřejnosti. Lidé si právem dávají pozor, když se vláda snaží „optimalizovat“, protože to často končí spíše škrty než skutečným zlepšením. Ve výsledku tedy může být cesta k efektivnější vládě ne sprint, ale spíš ultramaraton, a to s velkou šancí na dehydrataci po cestě.

Vnímáte tedy jako reálné, že by Elon Musk skutečně dokázal přenést principy efektivního řízení a inovací ze soukromého sektoru do americké veřejné správy?

Upřímně? Je to realistické asi tak, jako že zítra přistane Tesla na Měsíci. Teoreticky je to možné, ale v praxi velmi nepravděpodobné. Musk je vizionář, který umí rozbít staré modely a nastavit nové standardy, ale státní správa je úplně jiná liga. V korporaci můžete vyhodit polovinu managementu, když zpomaluje inovace. Ve vládě? Tady byste museli přeprogramovat celý systém, který byl postaven na setrvačnosti a politických kompromisech.

To ale neznamená, že by se z jeho přístupu nedalo nic použít. Automatizace procesů, decentralizace rozhodování, rychlé experimentování. To jsou principy, které by mohly státní správu výrazně zefektivnit. Jenže ve chvíli, kdy by Musk navrhl, že se některé úřady mají zautomatizovat a zredukovat na pár API requestů, narazil by na silný odpor. Ne proto, že by to nefungovalo, ale protože byrokratický aparát je především o udržení vlastního přežití.

Inovovat raketovou technologii je jednodušší než změnit způsob, jakým vláda vyřizuje formuláře. Mohl by něco nastartovat, mohl by být inspirací, ale systém, který byl desítky let budován na principu „hlavně nic neměnit”, se nedá hacknout mindsetem tak snadno jako Twitter.

Musk je obchodník i technologický revolucionář. To je bez debat. SpaceX významně pokročila v technologii opakovaně použitelných raket. A projekt Optimus, zaměřený na humanoidní roboty, zase slibuje zásadní změny v průmyslu a službách. Jak může v tomto případě zapojení soukromého sektoru redefinovat roli státu?

Muskova filozofie je jednoduchá: Když stát něco dělá pomalu a neefektivně, soukromý sektor to udělá rychleji a levněji. SpaceX je ukázkovým příkladem. Národnímu úřadu pro letectví a vesmír (NASA) trvalo dekády a miliardy dolarů dostat lidi do vesmíru, zatímco Muskovi se podařilo zprivatizovat kosmickou dopravu a radikálně snížit náklady na lety. Pokud bychom tento princip aplikovali na širší oblast vládních funkcí, mohla by se část státní správy transformovat z „poskytovatele služeb“ na regulátora a supervizora efektivně řízených soukromých řešení.

Projekt Optimus, tedy humanoidní robot, ukazuje další směr: automatizace a decentralizace pracovního trhu. Pokud si představíme, že roboti zvládnou nejen montážní linky, ale i úřednické nebo servisní práce, stát bude muset přehodnotit svou roli ve společnosti. Bude spravovat nejen lidské pracovní síly, ale i ty umělé, což otevírá otázky legislativy, etiky a sociálních dopadů.

Jinými slovy, soukromý sektor posouvá hranice a stát bude muset redefinovat, kde leží jeho odpovědnost. A zatímco Musk přemýšlí, jak dostat AI do života a jak se dostat na Mars, vlády stále řeší, jak efektivně digitalizovat formuláře. Tento kontrast ukazuje, že pokud se státní aparát nepřizpůsobí tempu inovací, hrozí mu, že se jednou sám stane zastaralým produktem doby.

SpaceX rozvíjí satelitní síť Starlink, která zajišťuje globální připojení k internetu. Jak by mohla tato technologie změnit geopolitické uspořádání a otázky bezpečnosti v digitálním prostoru?

Starlink není jen o internetu. Je to strategická infrastruktura s obrovským geopolitickým dopadem. Dříve byla kontrola nad globální komunikací v rukou vlád a velkých telekomunikačních společností, ale nyní přichází soukromá společnost, která nabízí nezávislé, satelitní připojení kdekoliv na světě. To zásadně mění pravidla hry.

Z pohledu geopolitiky Starlink snižuje závislost států na místních operátorech a tradiční telekomunikační infrastruktuře. V krizových oblastech, kde vlády často omezují přístup k internetu, se stává nástrojem digitální svobody. To jsme viděli na Ukrajině, kde Starlink pomohl udržet klíčovou komunikaci i během výpadků infrastruktury. Na druhou stranu to ale vyvolává obavy z kybernetické bezpečnosti. Když globální konektivitu ovládá soukromá firma, co to znamená pro suverenitu států?

Z vojenského hlediska je Starlink novým hráčem v digitální válce. Satelitní komunikace odolná proti rušení může poskytovat výhodu v konfliktech, ale zároveň se stává potenciálním cílem kybernetických útoků nebo fyzického narušení. Například Čína a Rusko už naznačily, že by v případě konfliktu mohly satelitní sítě jako Starlink považovat za vojenské cíle.

To vše ukazuje, že Musk sice buduje internet pro všechny, ale zároveň otevírá novou éru digitální geopolitiky, kde hranice nejsou jen na mapách, ale i na oběžné dráze.

Jak pravděpodobné je, že technologie jako SpaceX a Optimus budou využity k vojenským účelům?

Pokud nás historie něco naučila, tak to, že každá průlomová technologie dříve nebo později najde vojenské využití. Ať už plánovaně, nebo ne. SpaceX i Optimus mají obrovský komerční potenciál, ale zároveň v sobě nesou prvky, které by mohly změnit moderní válečné strategie.

U SpaceX je to Starlink. Ačkoliv byl oficiálně vyvinut pro civilní účely, už dnes hraje zásadní roli ve vojenské komunikaci, například na Ukrajině. Satelitní internet, který je mobilní, šifrovaný a téměř neblokovatelný, je pro armády obrovským taktickým přínosem. Otázkou tedy není jestli, ale do jaké míry bude Starlink nebo jiné satelitní sítě využívány pro strategické operace, zpravodajství a navigaci vojenských jednotek.

Projekt Optimus, tedy humanoidní robot, je ještě v plenkách, ale už dnes se nabízí jeho potenciál v automatizaci armádních operací. Ať už jako logistický asistent, mechanik nebo v budoucnu dokonce bojový systém. Pokud k tomu připočteme pokroky ve vojenské AI, drony a autonomní řízení, je jasné, že vývoj směřuje k technologiím, kde lidé nebudou přímo na bojišti, ale budou ho řídit na dálku.

Musk sám se vojenské aplikaci svých technologií dlouho bránil, ale realita je neúprosná. Když máte vyspělou technologii, která může dát některé země do strategické výhody, dříve nebo později se o ni začnou zajímat ti, kteří chtějí mít nadvládu. A zatímco se lidé hádají o tom, jestli jsou AI roboti hrozbou pro pracovní trh, možná bychom se měli víc zaměřit na to, jaký vliv budou mít na bezpečnostní otázky.

Shodneme se tedy v tom, že Starlink přináší velké možnosti v oblasti konektivity, ale zároveň vyvolává otázky ohledně kontroly dat a soukromí. Jak jste totiž sám výše zmínil: „Vyvolává to obavy z kybernetické bezpečnosti.” Máme se tedy začít připravovat na budoucnost, kdy vlády nebudou schopny regulovat technologie v rukou soukromých společností?

Tohle je jedna z největších otázek digitální budoucnosti. Historicky vždy platilo, že státy určují pravidla hry. Regulují komunikaci, finanční toky, dopravu i vojenské technologie. Jenže dnes tu máme soukromé společnosti, které vytvářejí globální infrastrukturu, a to často rychleji, než ji vlády dokážou pochopit, natož regulovat. Starlink je perfektním příkladem. Nabízí internet kdekoliv na světě, bez ohledu na zákony jednotlivých států.

Pokud dnes někdo vlastní infrastrukturu, která je nezávislá na státní moci, zabezpečená proti vypnutí a dostupná kdekoliv, přepisuje tím pravidla globálního digitálního světa. Co když se jednoho dne soukromá společnost rozhodne omezit přístup k internetu určitým zemím? Co když vlády přestanou mít kontrolu nad tokem informací? To jsou scénáře, na které zatím nemáme odpověď, protože se na ně státy ani regulační orgány nestihly připravit.

Regulace technologických gigantů jako Google, Meta nebo Amazon už dnes naráží na limity. Ale co když infrastruktura, na které svět závisí – internet, energie, dokonce i vesmírná logistika – bude kompletně v rukou několika soukromých firem? Pak se státy ocitnou v situaci, kdy nebudou tyto společnosti regulovat, ale spíš s nimi vyjednávat jako se suverénními hráči na geopolitické scéně. A to už není jen otázka soukromí nebo konektivity. To je otázka budoucího rozložení moci ve světě.

Elon Musk je známý také svou kritikou evropských regulací a byrokracie. Myslíte si, že jeho názory a angažmá ve vládě USA budou přímo ovlivňovat byrokratický vývoj v evropských zemích?

Musk a evropská regulace? To je jako kdyby chtěl řídit raketu pomocí excelové tabulky. Jeho kritika přeregulovaného prostředí v EU je dlouhodobá. Podle něj brání inovacím v AI, v autonomních vozidlech i ve vesmírném průmyslu. A má pravdu.

Pokud začne aktivně ovlivňovat technologickou politiku v USA, rozdíly mezi Evropou a Amerikou se ještě prohloubí. USA sází na rychlý vývoj, Evropa na kontrolu a omezení rizik. Pokud EU přereguluje AI nebo automotive natolik, že firmy raději přesunou vývoj jinam, hrozí, že inovace se budou dít za oceánem, zatímco Evropa zůstane u nekonečných debat a vyhlášek.

Pravda. Evropa se snaží být lídrem v oblasti ověřování faktů a regulací. Amerika oproti tomu v poslední době zavádí nová pravidla hry. Musk dostane nápad, Trump ho implementuje a ostatní hráči skákají, jak se píská (viz Zuckerberg a jeho rušení ověřování faktů). Jak přesně tyto Muskovy technologické vize ovlivní evropské tradičnější snahy?

Ano, Evropa chce být strážcem digitálního pořádku, zatímco Amerika si v poslední době píše vlastní pravidla. Musk je v tomhle směru libertarián, který věří, že trh a uživatelé si mají regulovat obsah sami. Když se k tomu přidá politická podpora – ať už od Trumpa nebo jiných lídrů – vzniká dominový efekt, který tlačí i ostatní technologické giganty, jako Meta nebo Google, k ústupu od přísného ověřování faktů.

Pro Evropu je to problém. Může regulovat, ale co když platformy přestanou nabízet ověřování faktů úplně? Co když algoritmy začnou fungovat jinak, protože v USA se nastavila jiná pravidla? EU může psát zákony, ale pokud hlavní hráči změní přístup globálně, její regulace se stanou bezzubými. Místo toho, aby Evropa nastavovala standardy pro digitální svět, může se ocitnout v situaci, kdy jen dohání technologické změny, které se dějí mimo její kontrolu.

Vzhledem k jeho minulým úspěchům v technologickém světě i nynějším konfliktům s mnoha evropskými státy, vidíte jeho roli v americké vládě spíše jako příležitost pro rozvoj nebo jako zdroj možných konfliktů?

Spíš než diplomata, si Muska představuji jako „agenta chaosu”, který sice přináší inovace, ale zároveň přepisuje pravidla tak, že to mnoha státům nevoní. Jeho přístup je jednoduchý. Místo toho, aby vyjednával, prostě něco udělá a čeká, jak na to svět zareaguje. To vidíme u Starlinku, jeho automobilového byznysu v Evropě i u volného přístupu k AI.

Pokud by ale jeho vládní role znamenala větší podporu pro technologické partnerství mezi USA a Evropou, mohla by z toho vzejít zajímavá spolupráce. Třeba v oblasti vesmíru nebo AI evoluce.

Realističtější je ale to, že jeho styl řízení a vize půjdou často proti evropským snahám o větší kontrolu nad digitálním a technologickým světem. Místo hladké spolupráce tedy spíše čekám ještě více třecích ploch a diplomatických přestřelek. Musk tak nebude most mezi kontinenty, ale spíše katalyzátor, který bude Evropu a USA dál rozdělovat.