„Teď jsem víc intentional v tom, co píšu a jak to chci předat dál,” říká THERA

Ještě před pár lety pro ni psaní písní znamenalo způsob, jak se srovnat s vlastními emocemi. Dnes má za sebou více než 12 milionů streamů na Spotify, vystupování před tisíci fanoušků a evropská turné po boku Jasona Derula či Loreen. Devatenáctiletá česká zpěvačka THERA však svůj dosavadní úspěch nevnímá jako hotový příběh. S novou deskou vstupuje do další fáze kariéry, ve které si začíná uvědomovat co chce zpívat i jakou umělkyní chce být. Zachycuje tedy posun od dívky, která psala především pro sebe, k interpretce, která už dobře ví, co chce předávat publiku.

Krásný den, THERO, vy jste se ve svých 19ti letech stala známou tváří. Na platformě Spotify máte více než 12 milionů přehrání, byla jste předskokankou na evropském tour hvězdy Jasona Derulo, švédské zpěvačky Loreen, a dokonce se vaše tvář objevila na ikonické obrazovce na newyorském Times Square. Když se dnes ohlédnete za tím, co se vám během posledních let podařilo, změnil se nějak váš pohled na úspěch, hudbu i samu sebe od doby, kdy jste začínala?
Dobrý den, když jsem začínala, hudbu jsem si psala pro sebe i jako terapii. Když přišel moment vydávat hudbu, tak jsem začala vnímat mojí tvorbu trošičku jinak. Přemýšlela nad tím, jak to komunikovat lidem, nad vizuály, a tak dále. A pořád to tak mám. Jen jsem za ty 2 roky lépe pochopila kdo jsem jako zpěvačka, a jak vystupovat před světem. Stále jsem ale na začátku, takže takové porovnání úplně nemám. Ale už vím, že jsem více sebejistá s sebou i tím, jak se mají věci plánovat a řešit.

Ještě nedávno jste byla studentkou, která skládala písně doma v teplákách. Dnes vstupujete do světa velkého mezinárodního popu. Co pro vás bylo zatím největším „aha momentem“, kdy jste si řekla: Tohle už není sen, tohle je moje skutečná kariéra?
V průběhu koncertu v Manchesteru. Při hraní mojí úplně první písničky Rain, kterou jsem napsala, když mi bylo 12. Úplně mě dostala reakce fanoušků, když zvedli svoje telefony a celá aréna se rozsvítila, aby ukázali, že jsou tam se mnou. Byl to moment, který jsem nečekala a nikdy na něj nezapomenu, protože jsem si uvědomila, že mě slyší zpívat 24 tisíc lidí pro mě tak důležitou píseň.

Vy jste se v rozhovoru pro Forbes zmínila, že Loreen – dvojnásobná vítězka Eurovize – pro vás byla jedním z hudebních idolů. Změnil se váš pohled na ni poté, co jste ji poznala nejen jako hvězdu z plakátů, ale jako člověka ze zákulisí?
Před turné jsem o Loreen věděla hlavně z Eurovize 2023 – když podruhé vyhrála. Byla pro mě (a stále je) velkou hvězdou. Když jsem ale měla tu čest ji poznat i v osobní rovině, musím říct, že mě překvapila. Je neskutečně vtipná. Hodně jsme se spolu nasmály. Hlavně, když vtipkovala o tom, že si promluví se svými fanoušky, pokud na mě nebudou hodní.

A potom přišel Jason Derulo a úplně jiný typ energie – velké arény, obrovská show, choreografie. Přinesla vám tato zkušenost zase nový pohled na to, jak se dělá světová show?
Ano, protože jsem viděla, kolik lidí a práce stojí za tím připravit velkou show. Celkově mi tato zkušenost ukázala, jak moc na sobě musí člověk pracovat, aby byl ready na tak obří turné. Bylo to neskutečné!

Když člověk vystupuje před tisíci lidí jako předskokan, má vlastně velmi málo času. Je to velký tlak?
Určitě ano. Pro mě byl největší tlak to, že jsem nechtěla zklamat Jasona a jeho tým, kteří mě vybrali a dali mi takovou příležitost. Zároveň se ale v takovém tlaku nedá být dlouhodobě. Takže pro mě bylo důležité si to jít prostě užít a podat nejlepší výkon v daný okamžik.

Máte za sebou zkušenost s publikem v několika evropských zemích. Liší se podle vás nějak to, jak na vás reagují lidé například v Británii, Německu nebo třeba ve Švýcarsku, oproti českému publiku?
Zkušenosti mám různé. Záleží hlavně na tom, čí ta show je. Určitě byli jiní fanoušci na Jasonovi, a jiní třeba na Remember Monday. Ale musím říct, že každé město jsem milovala a lidi byli vždy skvělí.

Vaše hudba je od začátku úzce spojená s angličtinou. V určitém okamžiku jste se tedy musela rozhodnout, jestli budete jako česká interpretka hledat cestu především doma, nebo rovnou venku. Bylo pro vás někdy vůbec reálnou možností zpívat česky?
Nikdy jsem nezačala psát texty s vidinou toho být interpretka. Pro mě bylo psaní formou terapie. A od malinka navíc poslouchám hudbu v angličtině. Když jsem tedy začala psát texty v Covidové době, bylo pro mě přirozené psát právě v angličtině. Bylo to tak vždy a upřímně se od té doby nic moc nezměnilo. Nápady a slova mi padají do hlavy v angličtině, ale určitě se nebráním tomu si zkusit něco i v češtině, až budu cítit, že to je správně.

V září vydáváte nový singl “heartless romance”. Máte pro nás nějaký menší spoiler o jeho příběhu?
Je to písnička o situaci, kdy jste více než přátelé, ale míň než partneři. Člověk se z toho snaží dostat pryč, ale zároveň ho ta vášeň pohlcuje.

V říjnu k písni dokončíte také videoklip. Předpokládám tedy, že jeho vizuální podoba je už do značné míry daná. Jak moc jste do ní vy sama zasahovala?
Jsem hodně ve své tvorbě invested. A tím, že si texty píšu sama, tak pak vznikají i nápady na vizuály, které řeším se svým týmem. Poté co jsme poslouchali úplně první verzi ve Švédsku, hned mě napadlo, že je správný moment připojit do mé tvorby i tanec.

Nový singl bude zároveň první ochutnávkou z vaší připravované druhé desky. Když porovnáte THERU, která psala první album, s tou dnešní, v čem jste se nejvíce změnila?
No, není mi už 13. Za poslední rok a půl jsem nasbírala spoustu zkušeností, prošla si mnoha formujícími zážitky a zjistila, kdo THERA skutečně je. A myslím, že to bude na nové desce hodně vidět. Teď jsem víc intentional v tom, co píšu a jak to chci předat lidem dál. Jsem taky o dost více confident, a to i ve svém hlase, což bude na desce doufám poznat. Už to nejsou písničky jen pro mě, ale pro lidi.

Je pro vás při psaní písní důležitější autenticita, nebo už dnes dokážete vědomě přemýšlet i o tom, co by mohlo fungovat jako singl, který má potenciál oslovit mainstreamové publikum?
Pro mě to jsou dvě různé věci. Určitě mi hlavou projde, jestli se mi písnička líbí natolik, že by z ní mohl být singl. Ale to nepřichází v průběhu tvorby nebo psaní.

THERA je vaše alter ego, které umožňuje být na pódiu odvážnější, svobodnější, extrovertnější. Jak moc dnes mezi ní a Kristýnou rozlišujete?
THERA je moje alter ego, jak říkáte. Kristýna je normální holka, která žije život jako každý 19ti letý člověk.

S úspěchem ale přichází i obrovský tlak – na vzhled, výkon, čísla, sociální sítě a další věci. Máte nějaký vlastní recept, jak si udržet nadhled a nenechat se tím vším pohltit?
Není to lehké. Člověk se do toho určitě dokáže zamotat. Pořád jsem v tom nováček, ale snažím se udržet můj vnitřní mír, neztrácím jistotu v tom, kdo jsem, a hlavně naslouchám sama sobě.

Ve svém příběhu jste otevřeně mluvila také o zkušenosti se šikanou. Myslíte si, že se dnes o podobných zkušenostech mezi mladými lidmi mluví dostatečně otevřeně?
Řekla bych, že se o tom mluví určitě více než když jsem si tím procházela před několika lety já. Je to stále těžké téma komunikovat s ostatními. Celkově ale myslím, že to lidi už zvládají lépe.

Mění se podle vás způsob, jakým mladá generace o těchto tématech přemýšlí?
Na to asi neznám správnou odpověď.

Přehrát video · YouTube

Vy jste teď ve věku, kdy si mnoho lidí teprve zkouší, kdo vlastně jsou. Vy si mezitím budujete veřejnou identitu, která vás může provázet celý život. Přemýšlíte o tom, jak moc chcete, aby veřejnost znala skutečnou Kristýnu?
To je moc krásná otázka, děkuju. Přemýšlela jsem nad tím a to hlavně v průběhu psaní nové desky. Pořád věřím, že je důležité, abych zůstala upřímná v textech, které vlastně prožívá Kristýna, ale světu je říká THERA. Jen neříkám každý detail. A ani to, jak si držím odstup. Určité věci si prostě nechávám jen pro sebe. Přijde mi to takhle víc healthy.

A poslední otázka: Když se podíváte na současný globální pop, inspirují vás umělkyně jako Billie Eilish, Madison Beer nebo SZA. Kdybyste si ale mohla vybrat jednu z nich a strávit s ní celý den ve studiu, s kým byste chtěla pracovat a proč?
Madison Beer. 100%. Je to zpěvačka, kvůli které jsem také začala se psaním a je pro mě inspirací dodnes. Takže vždycky Madison.