„Češi umí laskavý aktivismus,” říká režisérka filmu Chvilky naděje

My Češi dokážeme překvapit. Máme své slabé stránky, ale také silné. A mezi ty silné patří například i schopnost semknout se ve chvílích nejtěžších nebo demonstrovat se „sametovou” elegancí. Takovou elegancí, kterou poté obdivují i daleko za hranicemi naší malé země. Přinášíme vám rozhovor s Amálií Kovařovou. Režisérkou, která stojí za dokumentárním filmem Chvilky naděje, a která nám otevřela dveře do zákulisí největší české demonstrace od sametové revoluce.

Dobrý den, Amálie, vy jste se do povědomí Čechů zapsala jako režisérka filmu Chvilky naděje, pojednávající o dění okolo veřejné demonstrace Je to na nás! Ta se konala 23. června 2019 v Praze a stál za ní spolek Milion chvilek. Jak jste se k této události dostala? A co vás vlastně přivedlo k režírování?

Vše začalo s výzvou Mystreetfilms. Začala jsem točit krátký film o jedné z demonstrací. Jenže na ní se oznámila další demonstrace na Václavském náměstí, a tak jsem točila dál, až jsem se nakonec ocitla na zmiňované demonstraci na Letné, kde se sešlo 250 000 lidí. Čili to bylo vyústění původně krátkého filmu. Na červnové Letné bylo oznámeno, že se bude konat další Letná, a to na podzim. A tak jsem došla k rozhodnutí, že se pokusím o větší tvar - o celovečerní film - a budu hnutí a jeho hlavní dva představitele sledovat až do voleb.

Už od mala jsem ráda vyprávěla příběhy. První příběh jsem napsala asi v sedmi letech. Bylo to o tom, jak bráchovi ukradli mobil. 😀 A pak to pokračovalo. Pamatuju si, že jsem asi ve 12ti letech koukala na film o filmu nějakého velkého hollywoodského filmu, a že jsem z toho měla stres a ptala se sama sebe: „Jak tohle jednou zvládnu?” Prostě ta touha po vyprávění příběhů ve mně byla od mala.

Kde jste se poznali se zakladateli spolku Milion chvilek - Mikulášem Minářem a Benjaminem Rollem? A jak reagovali na myšlenku filmu?

V roce 2017 jsem natáčela různá videa pro projekt názorování. Natáčela jsem také studentská videa k prezidentským volbám, a když pak vyhrál prezident Zeman, měla jsem ještě větší chuť se nějak zapojit a něco dělat. Objevila jsem výzvu Chvilka pro Andreje a přišlo mi neuvěřitelné, že tam je přes 20 000 podpisů. Tak jsem napsala autorům výzvy. O několik týdnů později mi přišla odpověď, zda bych se nepotkala s Mikulášem Minářem. Setkali jsme se hned druhý den a ještě večer jsem skončila na setkání zakládání spolku Milion chvilek pro demokracii, které probíhalo u Minářů doma v kuchyni. Tam jsem poznala i Bena. Od té doby jsem s Milionem chvilek spolupracovala a natáčela pro ně videa. Ze spolku jsem pak odešla rok po parlamentních volbách, abych měla prostor věnovat se dokončení filmu.

Na myšlenku filmu reagovali neutrálně. Bylo jim to trochu jedno, byli v letu. A teď se diví, co vzniklo. 🙂 Jsou rádi, že je ta doba zaznamenaná.

Co bylo hlavním cílem filmu? Chtěli jste informovat, mobilizovat, nebo například jen nabídnout jiný pohled na události okolo demonstrace?

Cílem filmu bylo odvyprávět příběh, který je platný vždy, když je tady něco, co není správně a má smysl se ozvat. Chtěli jsme vytvořit film, který je mezinárodně srozumitelný a nadčasový. A který možná někoho inspiruje či motivuje, že nic není ztraceno. Druhotný cíl pak je otvírat dialog o tom, co je to demokracie, a jak vést laskavý dialog i s lidmi, se kterými nesouhlasíme.

Jaké bylo natáčení v prostředí tak masivní demonstrace? Čelila jste při něm nějakým větším filmařským výzvám?

Člověk neustále čelí strachu, že něco nezaznamenal nebo zaznamenal blbě. Natáčela jsem vše čistě observačně, takže největší výzvou byla ostrost a aby byl kvalitně zaznamenaný zvuk.

Nastaly například nějaké okamžiky, kdy jste měla obavy o svou bezpečnost nebo bezpečnost štábu?

Řekla bych, že ani ne. To spíš až teď, když mi kupříkladu chodí e-maily, ve kterých mi lidé nadávají. Dovolím si jeden email citovat: „Chcípni ty kundo zkurvená, Fijalová proukrajinská svině!!!” To člověka překvapí.

Setkala jste se kvůli filmu i s dalším vyhrožováním?

Ano, setkala. Jak jsem psala výše, výhružky mi teď pravidelně chodí, ale zároveň jsem se nesetkala s nikým nikdy osobně. Myslím, že to umožňuje ten virtuální prostor, kde jsme si strašně daleko. Kdybychom se setkali osobně, věřím, že dokonce najdeme v některých věcech stejný názor nebo se minimálně dokážeme pochopit a nebude to takto vyhrocené.

Máte zkušenosti i s jinými filmovými projekty? A bylo natáčení tohoto dokumentu v něčem zcela specifické?

Natočila jsem několik krátkých dokumentů. Pro Českou televizi jsem dělala vzdělávací pořad Zvěd. Tohle natáčení bylo jiné v tom, že se moc nedalo připravit dopředu, co se bude dít. Nečekala jsem, že přijde covid, nečekala jsem, že se Mikuláš rozhodne vstoupit do politiky a nikdo nevěděl, jak volby nakonec dopadnou. Takže jsem točila opravdu vše a doufala, že mi nic nebude později chybět.

Jaký je váš pohled na současný český nezávislý film? Má dostatek prostoru a peněz na financování? Jaké jsou vaše zkušenosti po natáčení Chvilek naděje?

Financování je teď podle mě velký problém. Státní fond kinematografie prochází restrukturalizací a Česká televize čeká, jak dopadne zákon o veřejných médiích. Doba tedy není ideální. Zároveň si ale myslím, že když je člověk vytrvalí, vždycky najde nějakou cestu. Ale trvá to. V našem případě to tak také bylo.

Se spolkem Milion chvilek udržujete stále kontakt, že? Plánujete s nimi v budoucnu další dokumenty?

Se spolkem Milion chvilek jsem naposled spolupracovala na shromáždění Společně za Ukrajinu, kde se podařilo připojit další 4 neziskové organizace. Ve spolku už jinak ale nejsem. Odešla jsem, abych se mohla soustředit na dokončení filmu a náš film po celou dobu vznikal nezávisle. Další dokumenty s nimi neplánuji.

Pokud se nepletu, tak film měl premiéru 18. března v pražské Lucerně. Jaké byly vaše dojmy z premiéry?

Bylo to krásné. Nečekala jsem potlesk ve stoje. Udělalo mi to velkou radost a bylo to velmi dojemné.

A jaké máte pocity z reakcí diváků?

Hodně mě baví debaty po školních projekcích. Děti mají skvělé otázky, někdy velmi složité, ale díky nim se dostáváme do hlubokých debat o systému a společnosti vůbec. S dospělými vzniká po projekcích zajímavý prostor ke sdílení a to je zase velmi obohacující. Všeobecně jsem opravdu ráda, že se filmu daří v lidech rozproudit chuť diskutovat o demokracii a občanském aktivismu.

Co byste poradila mladým filmařům, kteří chtějí točit podobné dokumenty?

Aby se nebáli a dotáhli je do konce. Nebude to lehké, ale stojí za to vydržet.

Film se věnuje tématu občanské angažovanosti. Myslíte, že může reálně ovlivnit postoj lidí k politice, a také například přispět k větší diskusi nebo porozumění?

Jsem o tom přesvědčená a je to vidět i na diskuzích po filmu. Často zaznívá otázka: „Co já sám můžu dělat?” a nebo „Kdo z vás by tady šel do politiky?” Nejedná se ale o masovou záležitost. Film bude mít ještě dlouhou cestu, protože na něj lidé chodí hlavně, když jsou k němu přidané diskuze. Ale myslím, že to opravdu má smysl, a že je to na divácích vidět. Odchází plni naděje.

Pokud byste měla Chvilky naděje představit jednou větou někomu, kdo o něm nikdy neslyšel, jak by tato věta zněla?

Film o tom, že má smysl se snažit něco změnit.

Co pro vás osobně demonstrace Je to na nás! znamenala?

Myslím, že je to něco, na co bychom měli být jako národ opravdu hrdí. Když film ukazujeme v zahraničí, všichni se diví, že se nikomu nic nestalo, že nikdo neskončil ve vězení nebo zabitý, a že jsme místo toho poslouchali texty Havla a zpívali Před dubem za dubem. Je to něco jedinečného. Čistý projev demokracie a my jako národ tohle umíme. Umíme laskavý aktivismus a to je něco výjimečného. Navíc je to i velmi důležitý kolektivní příběh. Někdo překračoval hranice toho, co je v demokracii normální, a my jsme řekli ne. A tím se hranice neposunula dál. To zůstane v paměti národa a je to důležité také pro další generace.