„Film zachytí socializaci mladistvých poctivě,” říká režisér dokumentu MŘÍŽE

O digitalizaci, startupech i byznysu se dnes mluví hodně. Možná bychom ale během této „krasojízdy” neměli zapomínat ani na ty, kteří měli v mnoha ohledech krušnější start do života. Přinášíme rozhovor s Jonášem Motyčkou, který v roce 2018 odstartoval projekt Správný start a nyní se chystá natočit dokument MŘÍŽE. Tak nezavírejte před touto problematikou oči ani váš webový prohlížeč a pokračujte ve čtení.

Krásný den, Jonáši, vy stojíte za projektem Správný start, který pomáhá dětem z dětských domovů připravit se na život a výzvy „tam venku”. Jak vás vůbec napadlo nastartovat něco takového? Co za tím stojí? Jsou to osobní zkušenosti nebo jste jednoduše vypozoroval díru v tomto sociálním segmentu?

Krásný den i Vám, na podzim to bude již dvanáct let, co se této misi (jak svou práci nazývám) věnuji. A tenkrát, v těch 25ti, jsem prožíval období, kdy jsem sám sebe koučoval a poprvé v životě hledal smysl mého bytí. Ponořil jsem se do osobního rozvoje a uvědomil jsem si, že chci tvořit a pomáhat, a to přímou podporou nějaké sociální skupině. Být s nimi tzv. v terénu. Ne někam posílat peníze, nebo věnovat věci, ale pracovat s danou cílovkou. Nejvíce to se mnou zarezonovala právě u mladých z ústavní výchovy. Byli jsme od sebe věkově pár let. Dávalo mi smysl, že jim budu rozumět, a hned mě také napadaly scénáře, jak jim pomoci. S oblibou říkám, že z nemocnic nemám dobrý pocit, a když vidím sešroubovanou nohu padají na mě mdloby. Pomoc tímto směrem jsem proto hned škrtnul. Necítil jsem se v tom věku ani na pomáhání seniorům, či jiným znevýhodněným.

Takže jsem se vylučovací metodou naplno vrhnul do podpory mladých, řekněme od 15ti let, kteří byli v dětském domově, výchovném ústavu a nebo pěstounské péči. Tam jsem se cítil od počátku komfortně. Takže osobní zkušenost ani tzv. díra na trhu to nebyla. Nazval bych to osobní preferencí, tam kam mě táhlo srdce, a zároveň jsem věřil, že budu nejvíce platný.

Jak vypadaly vaše úplné začátky? A co bylo nejtěžší na rozjezdu tohoto projektu, potažmo aplikace?

Moje začátky byly úžasné. Skočil jsem do něčeho, co jsem vůbec neznal, ale díky nadšení pro věc jsem uspěl. Všichni z mého okolí (včetně mých rodičů) si klepali na čelo, že jsem se zbláznil, že charitu dělají přece jen milionáři. Mně ale sociální práce a kreativita v ní dávala obrovský smysl. Na začátku jsem to dělal stylem pokus omyl, kdy jsem například do dětského domova navezl obrovské množství knih o osobním rozvoji a všichni se tam na mě dívali jako na blázna. Záhy jsem zjistil, že číst tam rozhodně není IN. 🙂 Každopádně mě to nezastavilo a na příští návštěvu jsem vzal mistry světa v thajském boxu, a to už byla jiná káva. Najednou jsem měl pozornost a začal s mladými budovat vztah. To nejtěžší asi bylo získat si důvěru, jak u mladých, tak u samotných dětských domovů a jiných neziskových organizací. Není moc „kluků” ve věku 25 let, kteří se rozhodnou pomáhat tímto směrem. Musel jsem proto dokázat, že nejsem rychlokvaška, že to myslím vážně, a že moje pomoc bude mít reálné výsledky. U podobných projektů je pro důvěryhodnost důležitý čas, historie, a to, co se povedlo. Je ale logické, že na začátku tohle nový projekt nemá. Proto jsem musel pracovat tvrději. Abych si vybudoval dobré vztahy nejen s mladými, aby mě do dětských domovů pouštěli, a abych mohl kooperovat s jinými neziskovkami. Abych byl zkrátka v centru dění.

Máte tušení kolik dětí nebo mladých lidí už appku využilo? A kolika z nich se skutečně povedlo chytit správný směr?

Moje appka Správný start měla stovky stáhnutí, možná už to byly nižší řády tisíců. V tuto chvíli prochází aktualizací na novější operační systémy, takže v obchodech Google Play a AppStore chybí. Brzy jí tam ale opět najdete. Zda měla přímý vliv a pomohla někomu se uchytit, nevím. Věřím ale, že přispěla k mnoha šťastnějším příběhům, odcházejících z dětských domovů. Nutno ale říct, že jistě byla pouze jedním ze střípků. K tomu, aby mladý člověk po odchodu uspěl, rozhodně potřebuje širší paletu podpory. Ne jen mobilní aplikaci.

Napadá vás nějaký konkrétní příběh člověka, který vám utkvěl v paměti?

Těch příběhů mám nespočet. Mohu říct například příběh kluka jménem Kuba, který mě znal z návštěv dětského domova, kde žil. Když jsem tam svého času dojížděl, nikdy jsme se víc nebavili, ale on věděl, že pro děcák dělám skvělé akce se spoustu zajímavých lidí. Měl mě tedy v hlavě uloženého, jako člověka, který má kontakty a umí pomoct. Tak mi to ostatně řekl, když jsme se posléze viděli. Ozval se mi ve chvíli, kdy již byl pryč z dětského domova, kdy ukončil studium na vysoké škole, a díky tomu přišel i o podporu jedné neziskové organizace. Zároveň ztratil i startovací bydlení, přespával po hostelích a jeho jediné štěstí (v neštěstí) bylo, že měl stále zaměstnání. Pracoval jako číšník. Sešel jsem se s ním a jako první jsem mu zařídil Dům na půli cesty, kde mohl jako mladý - který prošel dětským domovem - bydlet, a ušetřil tak měsíčně téměř deset tisíc (oproti nahodilému spaní po hotelech a hostelech). Zároveň měl konečně svojí postel. Místo, kam se mohl vracet a nebát se o věci. Nebydlel tak jen s batohem, každý den jinde. Následně jsme začali pracovat na posunu v oblasti gastronomie. Dohodl jsem mu praxe s profesionály v oboru, nabídl mu kurzy a práci v lepší restauraci, kde by měl zároveň možnost kariérního růstu. To ale odmítl a bohužel trochu zpohodlněl díky novému levnému bydlení. Hodně utrácel, cestoval, příliš jsme nebyli v kontaktu a opět se na mě obrátil až ve chvíli, kdy mu končilo bydlení v Domově na půl cesty. V tomto typu ubytování může totiž mladý po odchodu z dětského domova žít pouze omezenou dobu. Následně by se měl postavit na svoje nohy, bez dotovaného nájemného. Opět jsem zapojil své kontakty a Kubovi jsem našel výhodný byt skrze městskou část. Dostal se tak k nájemnímu bydlení, nesrovnatelně levnějšímu než tržní cena. Co si vzpomínám tak za garsonku v Praze měl platit něco okolo 5 000 Kč. Byt získal od městské části, na kterou byl zvyklý, a to s dlouhodobou smlouvou. Chtěl jsem mu pomoct ještě s vybavením, ale opět jakoby Kuba lehce zpohodlněl a ztratil chuť udržovat se mnou kontakt. Přestal jsem od něj dostávat zprávy, nakonec se úplně odmlčel a upřímně ani nevím, jak se mu daří teď.

V drtivé většině mě mladí kontaktují jen v nouzi. Takže pomůžu, ale nevím, jak se jejich život odvíjí dále. A o to větší radost mám, když se pak ozvou třeba po čtyřech, pěti letech a děkují mi. Vypráví mi o svém životě, říkají že jsou šťastní, a že i já jsem jim k tomuhle stavu dopomohl. To se pak poslouchá moc hezky. Ale rozhodně není pravidlem, že mají potřebu se ozvat, když jim život běží dobře.

Jak je projekt Správný start financován? A mohou se zapojit i běžní lidé nebo například firmy?

Správný start je financován pouze ze soukromého sektoru. Nikdy jsem nevzal peníze od státu, či dotaci z EU. Zaměřuji se primárně na firemní fundraising. Za těch dvanáct let se mi již podařilo obklopit se (díkybohu) stálými podporovateli z řad firem, kteří se stali i mými přáteli. Samozřejmě stále oslovuji i nové subjekty. Zvláště na projekty jako je natáčení dokumentárních filmů.

Pokud by někdo z běžných lidí měl zájem podpořit mojí činnost, budu za to velmi vděčný. Mohou tak učinit na webu: www.spravnystart.cz. Poslat tam e-mail nebo mě kontaktovat na našich sociálních sítích. Tam pak dohodneme podmínky konkrétního daru.

Když už mluvíte o dokumentech, nás velmi zaujal film MŘÍŽE, mapujícího osudy mladistvých, kteří prošli ústavní výchovou a skončili ve vězení, a který nyní připravujete. Jak tento nápad vznikl? A jak bude dokument pojat? Půjde o příběh nebo spíše fakta a rozhovory s konkrétními lidmi?

Miluji časosběrné dokumentární filmy a myslím si, že jedině tato forma dokáže téma odchodu z ústavní výchovy zachytit poctivě. Pro mladé je to totiž obrovsky turbulentní období, kdy se jim mění názory a pod nově nabitými zkušenostmi i pohled na svět. Je to největší výzva, kterou do té doby v životě absolvují. A jelikož je to již více než rok, co jezdím pracovat s mladistvými do věznice Všehrdy, napadlo mě zaznamenat jejich odchod z tohoto zařízení do běžného života. Je to bezesporu ještě náročnější zlom, než pokud by opouštěli pouze brány dětského domova, či výchovného ústavu. Zvolil jsem tedy formu časosběrného dokumentu, který budu s mladistvými točit minimálně po tři roky. Budeme mapovat jejich život za zdmi vězení, ale i po jeho opuštění. Půjde tedy o reálný vhled do jejich života, skrze rozhovory a natáčení, v autentickém prostředí. Začínáme točit se čtyřmi odsouzenými, ale možná počet hlavních hrdinů ještě rozšíříme, abychom zachytili problematiku, z co nejširší perspektivy. Nic podobného ještě v Česku nevzniklo. Je to opravdu unikátní projekt, a to tématem, formou i rozsahem.

Co je jeho hlavním cílem?

Představit tuto problematiku široké veřejnosti, sejmout z ní stigma a informovat o tom, jak se to děje, aby společnost neměla strach z neznámého a neodsuzovala bez relevantních informací. Rád bych také poukázal na chyby v systému a možnou provázanost mezi ústavní výchovou a pácháním trestné činnosti.

V jaké fázi je projekt teď? A kdy se můžeme těšit na premiéru?

Jsme na začátku. Film MŘÍŽE se bude natáčet tři roky a s mladistvými se uvidím minimálně jednou za kvartál. Čeká nás tedy minimálně dvanáct natáčecích dní s každým z hrdinů. V tuto chvíli máme před druhým natáčením. To první jsme odstartovali v únoru letošního roku.

A premiéra filmu nejspíše připadne na druhou polovinu roku 2028.

Setkal jste se během natáčení s příběhem, který vyrazil dech i vám?
Všechny příběhy jsou neskutečně zajímavé. Troufnu si říct, že i po jednom natáčení bychom sestříhali velmi poutavý krátkometrážní film. Síla celku ale bude v časosběru. My jsme totiž u příběhů, které píše sám život. Jedna věc je bavit se o tom, co se stalo. Film MŘÍŽE bude ale unikátní tím, že bude probíhat v přítomnosti. Budeme točit o tom, jak se mladiství odsouzení pasují s nově nabytou svobodou, jak je přijme společnost.

Zvládnou to? Nebo se vrátí zpět za mříže? Na to nám odpoví až sám film.

Jaká je role státu ve sféře podpory mladistvých, kteří opouští dětské domovy, snaží se začlenit do společnosti, ale neuspějí? Nabízí Česko nějakou systematickou podporu? A je možné dělat ještě víc?

Česko nenabízí nic jako systematickou podporu. Tohle tady suplují neziskové organizace. Osobně ani nechci domýšlet, co by s mladými bylo, pokud by tady tento sektor nefungoval. Ta situace je tristní. Na druhou stranu je tady mnoho velmi dobrých a angažovaných organizací, které se opravdu snaží a pomáhají efektivně. Velkou většinu z nich přitom sdružuje Platforma do dospělosti, která se snaží i tlačit na zákonodárce a měnit legislativu, aby se systém zlepšoval. Osobně ale nemám náhled na to, zda se jim to daří, či nikoliv. Za mě to vnímám jako boj s větrnými mlýny.

To, co každý jednotlivec (kterému tohle téma není lhostejné) může udělat, je vybrat si nějaký neziskový projekt, který je jeho srdci blízký a ten finančně podpořit. Myslím, že je to nejefektivnější cesta.

Vy za sebou už ale jeden dokument máte, že? Horská dráha pojednává o hraniční poruše osobnosti, se kterou žijete i vy. Jak jste se o své diagnóze dozvěděl?

O hraniční poruše osobnosti jsem se dozvěděl ve chvíli, kdy jsem si sám řekl o pomoc. A bylo trochu symbolické. Během pandemie covidu, kdy byly zavřené dětské domovy a nemohl jsem se potkávat s mladými, kterým pomáhám, jsem rozjel iniciativu ŘEKNI SI O POMOC. Chtěl jsem tím destigmatizovat duševní onemocnění.

Krátce na to jsem si i já řekl o pomoc a bylo to správné rozhodnutí. Doporučuji všem. Byl jsem unavený ze stále opakujících se vzorců v mém chování, a to hlavně v partnerských vztazích. Zmítal jsem se v divném vzduchoprázdnu a nevěděl jsem, co se se mnou děje. To vyčerpání mě dovedlo až za psychiatrem a ten stanovil diagnózu. V té době mi bylo 33 let.

Bylo těžké ji přijmout? A začít o ní mluvit veřejně?

Vždy říkám, že to byla spíše úleva. Tak ze 70 % jsem si oddechnul, že to má název, a že vím proti čemu stojím. Zbylých 30 % je samozřejmě fakt, že člověka čeká dlouhá a náročná cesta k uzdravování. A ta rozhodně není lineární. Spíše taková šmodrchanice, plná zlepšování, propadů, zkrátka horská dráha. 🙂 Nutnost neustálé práce sám na sobě, a také vědomí, že HPO nejde vyléčit, a pořád tu se mnou bude.

Dokumenty Horská dráha i Mříže spojuje mnohé - sociální dogmata, snahu začlenit do společnosti lidi s vnitřními konflikty i zvýšit povědomí o těchto tématech širší veřejnosti. Zároveň to jsou ale dost depresivní témata. Jak se vám to celé natáčí? To přece musí být emoční „záhul”.

Nevnímám je jako depresivní. Vnímám je jako témata, o kterých je nutné mluvit. A ta nutnost mě nutí konat. Natáčení mě zároveň neskutečně baví a mám velké štěstí, že vždy dělám s lidmi, se kterými tvoříme výbornou atmosféru. Ať už se jedná o hrdiny, které zpovídám, nebo kameramany. Každý natáčecí den je úžasný a nejraději bych točil denně. Nabíjí mě to. A i když je téma vážné, během natáčení panuje velmi uvolněná a pozitivní nálada.

Máte nějaký osobní rituál, jak odpočívat? Funguje vám něco, co byste mohl poradit i ostatním, kteří s hraniční poruchou žijí?

Rád tzv. utíkám do českých hor. Miluji Krkonoše, a to v období, kdy není sezóna, a kdy jsou prázdné. Tam, v přírodě, si nejvíce odpočinu a načerpám energii. Důležité je pro mě to spojení samoty a horského prostředí. Co bych poradil všem - nejen s hraniční poruchou osobnosti - je důsledně se zamyslet s kým člověk udržuje vztahy. Ve svém nejbližším okolí, v práci, ve škole, zkrátka kdekoliv. Okolí je totiž klíčový faktor pro kvalitu života. Já osobně jsem za poslední půl rok výrazně ořezal spoustu vazeb, ukončil kontakt s mnoha lidmi, a to včetně nejbližších, jelikož jsem cítil, že mi to více bere než dává.

A musím říct, že zažívám teď jedno z nejšťastnějších období, a zároveň mi do života přicházejí noví úžasní lidé. Moje rada je proto: Zrevidujte svůj okruh lidí a nebojte se opustit ty, se kterými to nefunguje. Přijdou lepší. Věřte mi.

Přemýšlel jste někdy o tom, že už je toho na vás moc, a že všechny vaše projekty ukončíte?

Za těch dvanáct let jsem měl tři takové syndromy vyhoření, a to hlavně v prvních šesti letech fungování.

Častokrát to bylo v období, kdy mě zklamal nějaký mladý, se kterým jsem si vytvořil nadstandardní vztah, stali se z nás dobří přátelé a byl jsem pro ty kluky jako starší brácha. Nicméně ani oni se nevyhnuli podrazu, nedodrželi slib, či udělali nějaký průser. Hlavně v prvním letech jsem to hodně prožíval. Dělal jsem pro mladé v projektu vše a dnes vím, že to nebylo dobře. Je totiž důležité si držet odstup. Když potom takový podraz přišel, a zároveň se to trefilo do období, které bylo složité ohledně financování projektu, měl jsem chuť se na vše vykašlat.

Ale od chvíle, co jsem za covidu rozšířil pole působnosti své pomoci na duševní zdraví, tak takové myšlenky nemám. Vždy mi jedna z těch oblastí dělá nesmírnou radost a krásně se to doplňuje. Někdy je zkrátka více naplňující práce s mladistvými a jindy je to zase oblast duševního zdraví, moje komunita „hraničářů”, tour k filmu Horská dráha, besedy ŘEKNI SI O POMOC, a tak dále.

Jaké máte plány do budoucna? Další dokument, rozvoj Správného startu? Nebo se teď zaměříte více na sebe?

Mám v hlavě velmi zajímavý nápad na mobilní aplikaci, která by dle mého názoru byla mohla být opravdu funkčním pomocníkem lidem s duševními obtížemi. Nechávám tu ideu ale zatím uzrát, a zároveň již podnikám nějaké kroky, aby to nezůstalo jen u nápadu a appka jednou spatřila světlo světa. Jinak pokračuji ve své misi, pomáhám mladistvým jak ve vězení, tak mimo něj a stále se na mě obracejí noví lidé. Zároveň vedu online komunitu pro všechny, kterým do života vstoupila hraniční porucha osobnosti. A v osobním životě se snažím na sobě pracovat, aby projevy HPO rok od roku slábly.