„Nejhorší chvíle byla, když mě StB zadržela a na chodbě služebny jsem viděl řadu známých,” říká politik a syn disidenta Marek Benda

17. listopad patří mezi ty nejvýznamnější dny v naší historii. Ráno ještě spousta občanů prožívala den jako každý jiný. Večer ale bylo jasné, že už nic stejné nebude. Naštěstí. Co se od 17. listopadu 1989 v tehdejším Československu dělo? Jak revoluce probíhala? A kdo stál v jejích počátcích? Připravili jsme pro vás speciální rozhovor s politikem a synem disidenta Václava Bendy - Markem Bendou. Ten se aktivně podílel nejen na sametové revoluci, ale také na formaci základních pilířů našeho demokratického státu.

Dobrý den, pane Bendo, věřím, že vás zde nemusím dlouze představovat – jste známý jako člen Občanské demokratické strany (ODS), a také jako syn politika a disidenta Václava Bendy. Co nás ale nejvíce zajímá je vaše role v sametové revoluci. Kolik let vám bylo tehdy let? A co jste dělal?

V době sametové revoluce mi bylo 21 let a byl jsem studentem matematicko-fyzikální fakulty UK.

Lišil se váš tehdejší názor na revoluci od názoru lidí ve vašem okolí?

Jestli myslíte před revolucí, tak samozřejmě. Tak radikální názory, které jsem získával v rodinném a disidentském prostředí, měl v této republice málokdo.

V průběhu revoluce se to začalo minimálně ve studentském prostředí trochu srovnávat. I když ještě řada kolegů měla představy o restauraci „komunismu s lidskou tváří“, a podobně. To já jsem nikdy nepochyboval o tom, že naším cílem je komunismus zničit.

Účastnil jste se přímo demonstrací? A jak to od 17. listopadu přesně v Praze vypadalo?

Z těch předrevolučních jsem se s výjimkou té první (srpen 1988) účastnil asi úplně všech. Tedy alespoň těch pražských (den lidských práv na Škroupáku, Palachův týden, 1. máj, srpen 89 a říjen 89). Zároveň jsme se kolegy ze Stuhy uspořádali happening, byl jsem na řadě církevních vystoupení, a podobně.

V průběhu revoluce jsem samozřejmě na řadě demonstrací byl. Nicméně v centrálním koordinačním výboru jsme řadu z nich spíše (spolu)organizovali. S nadsázkou řečeno „ochraňovali“. Naše úkoly už byly trochu jiné než stát hodiny ve statisícových davech.

Víte, jak to prožívali lidé na menších městech? Věděli vůbec, že probíhá revoluce?

Tak to bylo právě jedním z našich hlavních úkolů. Organizovali jsme tzv. spanilé jízdy, tedy výjezdy studentů a herců, vybavených argumentačně i materiálně, do menších měst a vesnic, fabrik, a podobně. Tam jsme spoluobčanům vysvětlovali, co se v Praze děje. Také se poměrně rychle podařilo prolomit mediální monopol KSČ (např. Svobodné slovo začalo psát normálně tuším již v pondělí 20. 11., ale i Československá televize začala postupně otáčet). Takže po pár dnech již bylo všechno snazší.

Vy jste se do politiky zapojil již v březnu 1989, kdy jste (společně s vaším bratrem, Jiřím Dienstbierem ml., Michalem Semínem a Janem Dusem) sepsali petici za zrušení paragrafu 53 zákona o vysokých školách. To později vedlo k vytvoření studentské sdružení Stuha, které se přímo podílelo na demonstracích. Jaký jste z toho měl pocit? Měl jste například i strach? A tušil jste, že 17. listopad a vzpomínková akce k 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty, nakonec bude stát v počátcích sametové revoluce?

Stuha demonstraci na Albertově celou vymyslela a organizovala, jen jsme na poslední chvíli svolili ke spolupráci se svazáky (Svaz socialistické mládeže, prorežimní mládežnická organizace), abychom měli krytí a studenti se nebáli přijít. Navíc se Stuha personálně do velké míry ujala řízení celé stávky.

Tak samozřejmě že strach jsem měl. Asi málokdo z nás ne. A asi nejhorší chvíle byla, když mě StB ještě v neděli 19. 11. zadržela a na chodbě služebny jsem viděl řadu známých, a to nejen disidentů, ale i mých neangažovaných spolužáků. To jsem měl fakt pocit, že byl vyhlášen výjimečný stav a sbírají tisíce lidí. Pak se naštěstí ukázalo, že byl obklíčen pouze náš byt a všichni, co jsem potkal, se nás jen pokoušeli navštívit a byli tam zadrženi.

Ano, věděli jsme, co děláme. Právě ona sporná podpora ze strany SSM, o níž jsme ve Stuze sváděli tuhé hádky, byla založena na myšlence, že na tuto povolenou demonstraci nepřijde jen pár tisíc „profesionálních“ demonstrantů, ale naopak doposud nezapojení studenti z dobrých, často i komunistických rodin. Úvaha byla taková, že nás buď pustí na Václavák a druhý den tam jdeme znovu, nebo nás tam nepustí a hodně lidí se naštve. Jak moc nás zmasakrují jsme ovšem netušili.

Ze školních lavic (a od rodičů) víme, že po revoluci bylo Československo poměrně neklidné. Docházelo k demokratizaci společnosti, v prosinci 1989 byla jmenována nová vláda, se kterou ale nebyli občané spokojeni, protože se skládala i z komunistů, a také byly poprvé otevřeny hranice naší země. Jak jste to celé prožíval vy?

V době, na kterou se ptáte, ještě naplno probíhala revoluce. Ano, společnost se probouzela a vznikala místní a podniková Občanská fóra, která postupně začala přebírat moc. Ano, první pokus o rekonstrukci vlády veřejnost, v čele s námi studenty, radikálně odmítla. A otevírání hranic jsme vnímali jen pro vstup. My měli moc práce, abychom někam vyráželi. Jistě, spatřit Kryla, Hutku, Mlynáře, v což už málokdo doufal, bylo úžasné. Doba ovšem běžela tak freneticky (skoro jsme nespali atd.), že nebyl čas zamýšlet se nad vnitřními pocity.

Obecně k úvodu Vaší otázky – v Československu probíhala revoluce velice poklidně a „sametově“. Vše běželo nesmírně rychle, víceméně jsme udrželi ústavnost a samozřejmě nedošlo k žádným velkým násilnostem.

Jak vnímáte listopad 1989 v kontextu s ostatními státy východního bloku? Nebyla to taková řetězová reakce?

Krátce před listopadem 89 jsme měli rozhovor s naším strýcem Zdeňkem Neubauerem (mimochodem asi nejzajímavějším filosofem a učencem své doby), který na nás s bráchou zvyšoval hlas: „Polákům to trvalo 10 let, Maďarům 10 měsíců, Němcům 10 týdnů, co děláte vy?“ Zanedlouho jsem s ním mluvil a smál jsem se, že jsme to zmákli za 10 dnů. Takže ano, samozřejmě, ten kontext tam byl. Zejména v tom, že Gorbačov nezasahoval.

Jaké pocity máte z revoluce dnes? Naplnila svá očekávání? Teď myslím především konfrontace s původními představami, pohled na transformační proces, nebo naplněná a nenaplněná očekávání.

Já jsem nikdy nepatřil k té partě „ukradená revoluce“. Jsem otcem vychován jako bytostný demokrat. Já nechápal náš boj za nějaké mé konkrétní představy, ale za umožnění dát národu svobodu a demokracii. Později jsem hodně pracoval na Ústavě ČR, kde jsme to zakotvili. To se myslím podařilo. Kritizovat někoho, od Klause přes Zemana až po Babiše, že byl demokraticky zvolen a mně se to nelíbí, je zcela mimo mé původní ideály. Jasně, můžeme se snažit ovlivňovat voliče, ale jako politické strany v rámci férové soutěže, nikdy státní mocí. Jestli se volič rozhodne jinak, je třeba to respektovat. I když se to mně osobně nemusí líbit.

Listopad 1989 je spojován především se jmény jako Václav Havel, Jiří Dienstbier, nebo Ján Budaj. Chybí vám dnes ve vládě takový političtí „hrdinové”?

Bylo skvělé vidět politiky, kteří si svou politickou kariéru vysloužili poctivým a statečným bojem. Na druhou stranu Charta 77 nebyla politickou organizací. Sdružovala mnoho statečných mužů i žen, kterým šlo o boj proti totalitě a za základní lidská práva. Nicméně politicky tam byla škála od trockisty (slovy StB) Petra Uhla až po mého otce, konzervativního katolíka. A v reálné politice se to samozřejmě ukázalo. Zkrátka, jakkoli jsem si řady disidentů vážil a dodnes vážím, s jejich politickým působením v demokracii jsem často nesouhlasil, resp. jsem k němu měl výhrady. Včetně pana prezidenta Václava Havla.

Jak budete 17. listopad oslavovat tento rok?

Jako tradičně asi dopoledne navštívím děkovnou mši, pak je společné kladení květin pražskou i celostátní ODS i Spolu. Ve 12 hodin rodina zapálí svíčky na paměť mého otce Václava Bendy, u jeho pamětní busty na Karlově náměstí, a následuje společný oběd předsedy vlády Petra Fialy s disidenty a studentskými vůdci, dnes už notně zestárlými. Večer se asi budeme ještě potkávat právě s generací, se kterou jsme 17. 11. 1989 prožili.