„Zažila jsem situaci, kdy jsem myslela, že už je s námi amen,” říká ex letuška a autorka knih o létání Marika Mikušová

Všichni se s nimi čas od času setkáváme a služba, kterou nám vždy s úsměvem poskytují, je už dnes braná jako samozřejmost. Ale to by neměla. Ve své práci totiž zastupují minimálně čtyři další profese, a dokonce i riskují své životy. Ano, řeč je o letuškách. Tak pokračujte ve čtení a pojďte si užít jeden běžný „let", ne zcela běžným způsobem. Tedy z pohledu leteckého personálu. Nebo spíše leteckých hrdinů.

Dobrý den, Mariko, váš profil @letuska.m je na Instagramu velmi oblíbený a sledují ho tisíce lidí. Můžete se prosím krátce představit i ostatním? Kdo jste, a co vás táhlo zrovna k této profesi?

Krásný den všem čtenářům, předtím, než jsem začala sepisovat své deníky, jsem pracovala jako letuška aerolinky Emirates. A i když už skoro čtyři roky nelétám, pořád se jako letuška cítím. Tato profese je totiž spíše životní styl než klasická práce, a je těžké se poté postavit zase nohama pevně na zem.

Nikdy by mě nenapadlo, že budu letuškou. Chtěla jsem být astronomka nebo žurnalistka. Po magisterském studiu angličtiny jsem přemýšlela, co dál. Chtěla jsem cestovat, získat zkušenosti a poznávat svět. Pohovor na zaoceánskou loď (naštěstí) nevyšel. Místo toho mi ale vyšel pohovor na letušku, díky kterému jsem nalétala vzdálenost skoro čtyřikrát na Měsíc a zpět. Ale o nalétaných kilometrech to samozřejmě nebylo. Šlo spíše o destinace, pasažéry a život letušky v Dubaji.

A jéje, to asi není krátké představení, že? :)

Nic se neděje. Čím delší a zajímavější vyprávění, tím lépe. :)

Práce letušky dubajské aerolinky Emirates je jistě snem mnoha dívek a žen. Jaké podmínky musí žena splňovat, aby se u nich stala letuškou? Jak jste se na to připravovala vy? A co byste doporučila ženám, které se o ni také uchází?

Stát se letuškou je v dnešní době snem nejen žen. Já byla na pohovoru celkem dvakrát. Napoprvé jsem se nedostala ani přes první kolo. Čím to je, mohu jen hádat. Faktem ale bylo, že jsem se skoro vůbec nepřipravovala. Ale mým tipem, proč mě poslali domů, je oblečení. Já se na první Open Days (pohovor) dostavila v kalhotách a tmavé blůze. Na první pohled jsem tedy měla do letušky hodně daleko. Ale na druhém pohovoru už jsem to napravila.

Jak se tedy vizuálně připravit na pohovor na letušku? Budoucím uchazečkám bych doporučila pouzdrovou sukni, blůzu a vlasy sčesané do drdolu. Trochou make-upu také nic nezkazíte. S červenou rtěnkou à la Emirates dost možná zabodujete.

A pokud by vás přece jen zajímala i prezentace vzhledu mužských uchazečů, tak je tady. Bez saka a hladkého oholení raději ani nechoďte. Tak se totiž budete prezentovat i na palubě. A ti, kteří s vámi pohovor povedou, váš potenciální „stevardský look” rádi uvidí už během výběrového řízení.

Co se týče všeobecných kritérií na letušku u obou pohlaví, jsou to minimální výška 160 cm, plynulá angličtina a ukončené středoškolské vzdělání. Dále kandidát nesmí mít tetování, které by bylo vidět v uniformě. Taky zapomeňte na fixní rovnátka. Na Open Days tedy raději jděte, až vám je sundají. Další požadavek je rok práce ve službách. Když jsem šla na pohovor já, věková kategorie byla od jednadvaceti do jednatřiceti let. Oficiální věkový limit neexistuje, ale ze zkušeností (a z drbů na palubě) vím, že uchazeči nad třicet už mají jen velmi malé šance na přijetí do aerolinky Emirates.

Všem, kteří se chystají stát se letuškou nebo stevardem bych tak doporučila nepodcenit přípravu, tedy vzhled, vystupování a komunikační úroveň angličtiny. A pokud se dostanete mezi ta šťastná 4 % přijatých uchazečů, vydržte to přes Training College až do prvních letů. Spousta lidí se totiž nechá odradit už na začátku. I já to měla těžké (však to někteří znáte z Deníku letušky). Zkuste ale nalétat alespoň 2-3 měsíce, abyste na vlastní kůži zažili to pravé letuškování.

Co přesně „poslání” letušky obnáší? Existují situace, na které je potřeba se připravit, a o kterých se jen tak někde nedočtete? Krátce, co je na této profesi nejtěžší?

S tím „posláním” jste to vystihli přesně. Letušky jsou často vnímány jen jako hezké vzdušné servírky a barmanky. Málokdo si ale uvědomuje, že se starají především o vaši bezpečnost v průběhu letu a jsou to právě ony, kdo vás v případě evakuace bezpečně dostane z letadla. Letušky jsou tedy takové multifunkční a usmívající se superženy. Jsme psycholožky - když se snažíme uklidnit agresivního pasažéra, učitelky - když si dítě ne a ne zapnout pás, matky - když hlídáme miminka maminkám, které si musely odskočit na toaletu, ale i ošetřovatelky - v případě úrazů nebo nevolností.

Všeobecně bych doporučila jako přípravu jakékoliv situace na palubě zapracovat na asertivitě, určitém stupni pokory a empatii. Mně chyběla jen ta asertivita. Mnohokrát jsem se musela jít vybrečet na záchod, nebo jsem to jako profesionál nechala až do hotelového pokoje.

Na profesi letušky pro mě bylo nejtěžší nucené „líbání zadků” některých nadřízených nebo například změna pracovní doby (což jsem si paradoxně občas i užívala). Pro jiné může být ale to nejtěžší i odloučení od rodiny.

Zažila jste někdy situaci, kdy vám šlo o život?

Zažila jsem situaci, kdy jsem myslela, že už je s námi amen. Týkalo se to kouře na palubě. Oheň je totiž to poslední, s čím se ve výšce 10 000 metrů nad mořem chcete potýkat. Tenkrát si toho potížistu po přistání odvedla policie. Také jsem zažila silné turbulence, kdy se z kabin ozýval jekot. A to už něco znamená. Pasažéři jsou totiž čím dál více otrkaní, a jen tak je něco nevyděsí.

O život mi ale také šlo, když jsem se dostala do křížku s nadřízeným. Bála jsem se, že mě nahlásí a já se budu muset jít zpovídat k manažerce na kobereček. Nešlo mi sice doslova o život, ale tehdy jsem to tak vnímala. Tak moc jsem chtěla pořád létat, že jsem se bála každého případného škraloupu ve své složce. Dokonce jsem se bála i nahlásit harassment ze strany kolegů. I proto budoucím letuškám doporučuji zapracovat právě na asertivitě. Ne, nemusíte si to nechat líbit!

Dlouhé lety, časté časové posuny i odlišné kultury. To vše pro vás bylo denním chlebem. Měla jste nějaký svůj vlastní recept na zvládání tak obrovských časových i kulturních výkyvů?

Mým receptem na zvládání časových posunů a kulturních výkyvů byla moje motivace. Chtěla jsem létat, poznávat svět a sbírat zkušenosti i zážitky. Navíc pro mě nebylo zase tak těžké udržet se a nevybuchnout například při jednání s problémovými pasažéry. Byla jsem vychovaná jako „hodná holka”, takže jsem přirozeně spíše klidnější a nekonfliktní. Ale není to pro každého. Horké hlavy by práci letušky dlouho nevydrželi. A pak tu je samozřejmě i spánek, jako recept na zvládání časových posunů. Ten jsem upřednostňovala i před jídlem. Čím delší spánek, tím lepší. A to kdykoliv, kdy je to možné.

Emirates ale jistě nabízí svým zaměstnancům i mnoho benefitů. Co konkrétně pro vás bylo tím největším hnacím motorem?

Největším hnacím motorem pro mě bylo to, že jsem mohla cestovat a vydělat si slušné peníze. Sleva v dubajských obchodech po předložení zaměstnanecké karty nebo zlevněné lety pro mě samy o sobě motivací nebyly. Velmi jsem ale ocenila to, že jsme nemuseli platit nájem ani energie, protože jsme byli ubytovaní v bytech pro letecký personál.

Létala jste někdy i soukromé lety? A je těžší se dostat na tuto pozici?

Když pracujete pro Emirates, podpisem smlouvy souhlasíte s tím, že pozice letušky bude vaše jediné zaměstnání. Tuším, že soukromé lety létají jen ty letušky, které jsou na volné noze a pro žádnou konkrétní leteckou společnost nepracují. Takže ne, u nás žádné soukromé lety neprobíhaly. A pokud byla nějaká letuška kontaktovaná externě na soukromý let, pak se nejspíše nejednalo o let, ale o jiný typ „služeb”. Jestli víte, co myslím. Pro Emirates létá přes sto čtyřicet národností, takže není těžké vybrat si, a poté letušce napsat zprávu. I o tom píšu ve svých knihách.

Kromě toho, že jste byla letuškou, jste tedy také spisovatelkou a máte za sebou úspěšný titul Deník letušky i jeho pokračování. Co vás přivedlo k myšlence napsat o svých zážitcích knihu?

Já toho už po pár dnech v Dubaji zažila tolik, že jsem si začala psát poznámky, abych to všechno nezapomněla a mohla si na letušku Emirates i dubajský životní styl jednou zavzpomínat. Brzy jsem ale zjistila, že je pro mě psaní jakousi sebeterapií. Potřebovala jsem se z toho všeho zkrátka vypsat.

Jaké jsou vaše plány do budoucna? Chcete se i nadále věnovat psaní? Nebo vás lákají i jiné obory?

Psaní mě sice láká, ale v Česku pro spisovatele nejsou nejlepší podmínky. Psaní v Česku málokoho uživí. Ale byla bych za to ráda. Ne že ne. Uvidím, kam mě to potáhne, a které dveře se mi případně otevřou.

Jaká je vaše nejoblíbenější destinace? Je nějaké místo, kam se ráda vracíte a pravidelně létáte například na dovolenou?

Od mého odchodu z aerolinek uplynuly tři roky a já od té doby nikde letecky nebyla. Hanba! :) teď jsem příjemně pohlcená psaním třetího dílu knihy. Ale kdybych se přece jen někam vydala, bylo by to do mé oblíbené destinace - do Bangkoku. Tam jsem letěla celkem třiadvacetkrát. Na palubě si ze mě kolegové dělali srandu, že už snad musím umět i thajsky. Kde bych na to ale našla čas při všem tom spaní, thajských masážích a ochutnávání lokálního jídla? S takovou bych zvládla maximálně: „Tvrději a víc na krku,“ nebo „rýži, prosím!” :)