Sebeláska: Stigma minulého století i nově objevený benefit

Sebeláska není hřích. Ta, dříve odsuzovaná, hluboká úroveň lásky vůči sobě, dnes znamená žít autenticky, být takový jací jsme a nelhat v tom sobě ani ostatním. A pokud se to povede, přináší to mnoho benefitů. Vnitřní klid, sebepřijetí, odbourání komplexů, spokojenost. Prostě šťastnější život. A to už za to stojí.

„Ty se máš asi hodně rád, co?” Věřím, že tuto větu slyšelo již mnoho z nás. A to především od generace, která vyrůstala v minulém režimu. Lehký nádech sarkasmu, smíchaný s výtkou, se v ní přitom nedal přeslechnout. Ironií tohoto přístupu ovšem je, že právě sebeláska je základem jakéhokoliv dalšího zdravému vztahu s lidmi v našem okolí. Ať už si to totiž přiznáme nebo ne, nejprve se musíme naučit přijímat a mít rádi sami sebe. A až poté jsme schopni milovat i druhé, a to s tím dobrým i zlým. Jak je ale možné, že se tento návyk někde „nenosí”? Jak tyto nezdravé stereotypy odbourat? A jak se do sebe znovu zamilovat?

Sebeláska, sebejistota a ego

Sebeláska jde ruku v ruce se sebejistotou, ale ta zase hraničí s egem. A otázkou potom je, kde jeden končí a druhý začíná. Řekněme, že sebejistota je zdravá víra v sebe. Objektivní pohled na svou osobnost a přijmutí všech silných stránek i nedostatků. Sebejistota tedy vychází z vnitřní stability a je postavena na hodnotách a důvěře ve své schopnosti. Ego oproti tomu vychází z potřeby utvrzování zvenčí. Často se přitom jedná o maskování nejistoty a potřebu ověřování své vlastní hodnoty. A to ze strany ostatních lidí. Sečteno podtrženo, sebejistota ano, ego nikoliv. A zde možná tkví i kámen úrazu u lidí, kteří věří, že jakýkoliv náznak spokojenosti se sebou je projevem ega, ne-li sobectví.

Základní mýtus, který často brání sebelásce, je totiž právě přesvědčení, že milovat sebe znamená nemilovat ostatní a být sobecký. Že když se soustředíme na vlastní potřeby, ignorujeme potřeby druhých. Jenže tohle je velký omyl. Sebeláska neznamená uzavření se do sebe, ale spíš naladění se na sebe, a tím pádem i schopnost být upřímnější, vstřícnější a laskavější k ostatním. Kdo je v míru sám se sebou, nemá potřebu soupeřit, dokazovat, ponižovat nebo manipulovat. Umí říct „ano“ i „ne“, aniž by ztratil kontakt se sebou nebo ostatními. A co je důležitější, člověk, který se má rád, nepotřebuje brát lásku silou. On ji totiž šíří.

Bloky a nepřijetí sebe samého

Naše vztahy k sobě jsou často nechtěným dědictvím. Rodinné vzorce, přístup ve škole, kulturní očekávání, náboženství nebo kolektivní traumata. To všechno do nás zapisuje, jak moc (ne)smíme být vidět, slyšet, mít emoce, pochválit se, mít se rád. A tak se učíme, že sebeláska je drzost, že skromnost rovná se neviditelnost, a že pochybnosti jsou ctností. Dlouhodobě potlačovaná sebeláska ale plodí frustraci, úzkost, závislost na mínění ostatních nebo nekonečné přizpůsobování. Ztrácíme tak autenticitu výměnou za přijetí, které nikdy skutečně nenaplní to, po čem opravdu toužíme. „Sebeláska je základem všeho a odráží se ve všech oblastech života,” říká psycholožka Lucie Kolaříková. A zároveň popisuje, že sebeláska je schopnost. Tedy se s ní nerodíme, ale postupně se jí učíme. A čím dříve to pochopíme, ztotožníme se s tím a přijmeme za své, tím dříve začneme být spokojení se svým životem.

Jak mít rád sám sebe

Sebeláska znamená dopřát si, investovat do sebe, a někdy se také k něčemu přemluvit (pokud je to pro nás užitečné). Uznat své potřeby, přání i limity a přestat si je vyčítat. Sebeláska je vztah, který má vzestupy i pády. Dny, kdy se milujeme až po uši, a dny, které bychom nejraději přeskočili. A to je naprosto v pořádku. Důležité je nevzdat se. Vracet se k sobě znovu a znovu. A s každým návratem si připomenout, že nejsme projektem, který je potřeba opravit, ale člověkem, který si zaslouží být viděn, slyšen a milován. A to především sám sebou. Také je určitě důležité si uvědomit, že sebeláska je něco, co lze rozvíjet. A pokud jsme vstoupili do života s naučenými vzorci, že nejsme dostateční, lze to změnit. Nemusíme v nich tedy pokračovat a říkat si: „Je to prostě tak, jak mě to například rodiče naučili, a budu v tom pokračovat,” ale spíše: „Děkuji za to, co jste mi dali, a jsem připraven to změnit.”