„Chci ze sebe dostat nejvíce a být nejlepší,” říká kuchařka a vítězka MasterChef Kristína Nemčková

Kristína je nejmladší vítězkou v historii soutěže MasterChef. To je ale pouze zlomek toho, co tato mladá žena již dokázala. My vám s ní dnes přinášíme rozhovor, a možná tak trošku i motivační zpověď. Protože ještě předtím, než byla zástupkyní šéfkuchaře v michelinské restauraci, ambasadorem Českého gastronomického institutu, absolventkou prestižní kuchařské školy Le Cordon Bleu a food blogerkou, byla prostě jen Kristínou.

Dobrý den, Kristíno, věřím, že vás nemusíme dlouze představovat. Díky výhře v soutěži Masterchef jste se stala slavnou a vaše úspěchy od té doby mnoho lidí sleduje. Řeknete nám ale prosím pár slov o sobě? Jaké byly vaše kulinářské začátky? A kdo vás k vaření přivedl?

Dobrý den, mnoho lidí vnímá můj start televizní soutěží MasterChef, ale mám za to, že už před ní jsem vařila a sledovalo mě na sociálních sítích myslím přes třicet tisíc lidí. Což bylo v té době na 15-16ti letou holku, která sdílí na svém profile jenom jídlo, opravdu hodně.

Vařím již od dětství, kdy se hra se surovinami změnila na životní vášeň. Vše začalo možná moji sestrou, která je těžce postižená a rodiče s ní trénovali smyslové vjemy. Jedním z nich byl dotek s různými konzistenci a já byla do této činnosti zahrnuta také. Namáčely jsme si ruce do mouky, vody, rozbíjeli vajíčka a míchaly těsto. A aby se nemuselo nic vyhazovat, vždy to máma propojila s pečením koláčů a buchet. Naše domácí kuchyň pro mě byla (a dodnes je) to nejlepší hřiště.

Naučila jsem se péct, pak vařit. Dávala si výzvy pro zvládnutí různých kuchařských technik, které jsem si vyhledávala na internetu, food blocích, čerpala jsem z kuchařských knih. A i když jsem ve svých 17 letech jako kuchařský amatér a samouk vyhrála titul MasterChef Česko, věděla jsem, že když chci v tomto oboru uspět, potřebuji se dovzdělat více a získat kuchařské základy. Moje volba školy vedla do Londýna na jednu z nejprestižnějších kuchařských škol - Le Cordon Bleu. Ta je zpoplatněna nemalým poplatkem, na který jsem si vydělala prodejem své kuchařské knihy #UPGRADE, jenž jsem vydala se svou rodinou. Ze školy moje kroky vedly do londýnské michelinské restaurace Story, ve které jsem se ze základní kuchařské pozice Commis Chef vypracovala na pozici Chef de Partie a dnes pracuji na pozici Sous Chef, tedy zástupce šéfkuchaře, v kodaňské restauraci Geranium, jenž se řadí mezi nejlepší restaurace světa.

Kromě vašeho vítězství v soutěží Masterchef v roce 2019, jste se dostala i na seznam časopisu Forbes: 30 pod 30, získala ocenění na Czech Social Award 2019 za vliv na sociálních sítích, jste ambasadorem Českého gastronomického institutu, a dnes jste také Sous chefem v michelinské restauraci Geranium, v Kodani. To zní téměř jako životopis Wonder Woman. :) Jak tyto úspěchy prožíváte? A jsou ještě nějaké mezníky, kterých chcete dosáhnout?

Do žebříčku mladých talentů 30 pod 30, který vydává každoročně časopis Forbes, jsem se dostala díky úspěšnému prodeji vlastní kuchařky, ne kvůli vítězství v MasterChefovi. Kniha vznikla pod rukama naší rodiny a její prodej přes vlastní webové stránky Made by Kristína byl a dodnes je velice úspěšný. Kniha je unikátní svým konceptem, ve kterém jsem se spojila se svojí babičkou. Je v ní 91 receptů, z nichž celá polovina patří tradičním českým a slovenským klasikám, které inovuji. Najde se v ní tedy začátečník i pokročilý amatérský kuchař. Knihu jsme dokonce vydali i ve slovenštině, nakolik celá moje rodina pochází ze Slovenska a v angličtině, protože na trhu nenajdete kuchařku s tradičními česko-slovenskými receptami v anglickém jazyce.

Co se týče všech ocenění a pracovních milníků si velice vážím a beru je na své kariérní cestě jako potvrzení, že jdu správným směrem. Nic se mi neděje bez pracovního nasazení a za každým úspěchem stojí hodně práce. Můj životní plán je jasný - chci ze sebe dostat nejvíce a být nejlepší, jak jen dokážu být. Nejde mi o pozici nebo žebříček. Je to moje vlastní výzva a té se držím už od dětství. Tím majákem, který mi ukazuje směr, je jednou otevření vlastní restaurace. Zatím je tato vize v nedohlednu a já si užívám cestu za snem. :)

Když už mluvíme o restauraci Geranium, práce tam je jistě velká dávka zodpovědnosti a každodenních výzev. Jak se vaří v michelinské restauraci? Je to velký tlak?

Záleží od restaurace a jejího vedení. Platí zde stejná pravidla jako v jakékoliv jiném pracovním prostředí. Proto se nedá ve všeobecnosti napsat, jak se vaří v michelinské restauraci. Nesu si zatím zkušenosti jenom ze dvou Michelinem oceněných restaurací a ty se zcela rozcházejí. Zatímco v Londýně vede tvrdé vedení s tlakem na výkon, v Kodani je na prvním místě “hygge”, tedy životní pohoda. Jedno i druhé je pro mě extrém a přesně pro tyto zkušenosti jsem vycestovala do světa, abych pak to vyhovující uplatnila ve své restauraci.

Práce kuchaře v michelinské restauraci nese odpovědnost, nejde chybovat, a tak se systém práce nastaví tak, aby se jakékoliv chyby eliminovaly. Na prvním místě je vždy host, kterému chcete dopřát zážitek, který si z restaurace odnese. Když nemá restaurace dokonalou přípravu, pak je servis v tlaku a přenáší se to na celý tým, a bezpochyby to pocítí i host. V kodaňském Geraniu je nastavena perfektní organizace všeho a tak ve výsledku to není práce pod stresem. Mám však zato, že určitá dávka adrenalínu je zapotřebí. Vybičuje vás k lepším výkonům a práce vás baví i po 16 hodinové směně.

A co Londýn? V rozhovoru pro DVTV jste řekla, že jste tam zažila dva nejhorší měsíce v životě, a že: „Je potřeba trochu si nabít držku.” Také jste tam ale začínala jako Commis Chef, a nakonec jste odcházela jako Chef de Partie. Předpokládám tedy, že půjde o životní období plné silných emocí s dobrým a poučným koncem. Co se tam ale tehdy přesně dělo?

Londýn je svým tlakem a tvrdostí v gastro světě proslaven a já si jej vybrala pro svojí první pracovní zkušenosti schválně. Chtěla jsem zažít to nejhorší co nejdřív, abych pak byla připravena na vše. Povedlo se. První měsíce v dvoumichelinské restauraci Story byly peklo. Nebyla to šikana, prostě jsem nebyla připravena. A asi nikdo není, než to nezažije na vlastní kůži. Pro nedostatek lidských zdrojů v kuchařském oboru chybí personál, směny mají 16 hodin s krátkou přestávkou na jídlo a do práce se chodí 5-6 dnů v týdnu. Ve 2 ráno perete své pracovní oblečení, abyste jej mohli ráno vyžehlit a nastoupit opět na směnu, ve které fyzickou a psychickou únavou děláte základní chyby. Nebudu lhát, první dva měsíce jsem brečela každý den cestou tam i zpátky, až se ve mě něco zlomilo. Tento bod vnímám jako klíčový, protože v té chvíli jsem si nepřipustila prohru a v týmu si toho všimli. Posunuli mě po nějakém čase dokonce na vyšší pozici. Když jsem po více než roce získala pocit, že mi Story nemůže nabídnout více zkušeností, dala jsem výpověď a začala si hledat práci mimo Anglii.

Tím se řídím dodnes, více než na budování kariéry se soustředím na získávání co nejvíce zkušenosti a tak odcházím v momentě, kdy mám za to, že jsem se naučila vše, co se dalo.

S ohlednutím na začátky ve Story si odsuď nesu ty nejcennější pracovní zkušenosti, pochopení vlastních mantinelů. S kolegy jsme dodnes v kontaktu a někteří dokonce v Geraniu absolvovali pracovní stáže.

Velkou Británii už tedy máte za sebou. Dánsko zase momentálně prožíváte. Jsou nějaké další země, které vás lákají?

Trefili jste se otázkou do období, kdy jsem před pár týdny podala výpověď a v restauraci Geranium v létě končím. Stěhuji se z Dánska a čeká mě Asie. Tentokrát v říjnu vycestuji za zkušeností s otevřením zcela nové restaurace v Japonsku.

I čeští fanoušci si vás mohou čas od času užít, a to na kulinářských událostech, kterých se účastníte. Tak například 4. září představíte váš kuchařský úm v Grossetu v Průhonicích. Jak to vše zvládáte? Jak se žije kuchaři na cestách?

Před odjezdem do Japonska budu doma přibližně tři měsíce a ty využiji na na různé pracovní akce, mezi kterými je začátkem září pop-up v Kulinářský akademii Grosseto, kde organizuji 3 degustační večeře s mým kolegou z Gerania, Ricardem de Limou nebo si koncem září zavařím s Martinem Štanglem v jeho restauraci U Štangla. Mimo to mě čeká pracovní propojení s Ivetou Fabešovou, rozhovory a ráda bych si předpřipravila nový obsah pro svůj web a sociální sítě, na který není moc času při běžné práci.

S organizaci všeho mi pomáhá moje máma, které ze srandy říkám “mamager”. Odpovídá na všechny e-maily, komunikuje se zákazníky z e-shopu, dotahuje spolupráce a hlídá termíny. Já se tak můžu soustředit na vaření. Vůbec nevím, jak bych si bez její pomoci poradila.

Kromě toho všeho máte i svůj vlastní blog Made by Kristína, kde sdílíte nejrůznější tipy, recepty, a mnoho dalších zajímavostí. A také jste vydala knihu #Upgrade.

Můj blog si vedu od svých 11 let a dnes je z toho hezká webová stránka plná ověřených receptů, zajímavých gastro článků, mé historie, a také e-shop s kuchyňskými pomůcky, které sama používám. Na všech kanálech, tedy na webové stránce a na sociálních sítích, ale i v pracovním životě, se chci profilovat jako kuchařka, a proto nic jiného než jídlo a zajímavosti ze světa gastronomie u mě nenajdete. Ráda bych si tento styl udržela a svým sledujícím poskytovala informace, které je z kuchařského světa obohatí a překvapí. Jsem na tento obsah neskutečně hrdá, stejně jako na kuchařskou knihu #UPGRADE. Stojí za tím vším hodně času, práce, ale zejména moje rodina.

Na vašem blogu jsme se dočetli, že je vaším snem mít svou vlastní restauraci. Jak to momentálně vypadá? Máte nějaký plán nebo vizi, jakým směrem se ubírat?

Jsem v životní fázy nabírání pracovních zkušeností a mám ještě čas. Je mi teprve 22 let, a tak si užívám cestu za „snem”. Tím je rozhodně vlastní restaurace a její obrázek se mi formuje všemi prožitky. Až nabudu pocitu, že mám zcela jasno, pustím se do jejího budování. Přiznávám, zatím mě baví ta cesta samotná. Poznávám na ní nová místa, přátele a žiju si svůj sen.

Je něco, co vás na současné gastronomii irituje?

To je těžká otázka bez jasné definice a asi bych nešla hned do kritiky. Kdybych se zaměřila na českou gastronomii, přijde mi nedostatečně motivující kuchařské studium, které síce nabírá hodně studentů, ale ti nezůstávají v oboru. Přála bych si, aby se zrovna gastro studia inspirovala v zahraničí, kde to funguje dobře. Jsem dokonce zastáncem placeného studia s možností stipendia. To je síto pro skutečné zájemce a předpoklad, aby se zvedla úroveň tohoto vzdělání a absolventi zůstávali v gastronomii. Dopřála bych jim také zahraniční pracovní stáže. Nejenom kuchařům, ale i servisu, tedy lidem v obsluze i managementu restaurací.

Jinak vnímám obrovský pokrok v naší gastronomii. Vznikají zde nádherné koncepty restaurací s větším důrazem na sezónnost a lokálnost. Věřím, že i ocenění od Michelina naší gastro scénu posune o level výš.

Jaké jídlo máte nejraději vy osobně?

Zbožňuji jídla svého domova, tedy když mi babička připraví brynzové pirohy, sladké šúlance, táta kari a máma lasagne a krtkův dort z krabičky. Ale není jídlo, bez kterého bych nemohla žít. Mám ráda vše, co je připraveno s láskou a z kvalitních surovin.