„V české mentalitě je vítěz jen jeden a ostatní jsou poražení,” říká student Stanfordovy univerzity Václav Kocum

Studium a vzdělávací systém. To vždy bylo a bude velké téma. Protože, stejně jako žáci a studenti, i dospělí se neustále učí a snaží se o posun. Ne vždy ale máme po ruce učitele, který nám vše vysvětlí a řekne správnou odpověď. To ale neznamená, že se nemáme kým vést nebo alespoň inspirovat. Stačí začít vnímat svět okolo a snažit se od ostatních převzít to, co je dobré pro nás. Na téma českého versus amerického vzdělávacího systému jsme zpovídali odborníka na IT a studenta Stanfordovy univerzity v Kalifornii - Václava Kocuma.

Dobrý den, Václave, v našem minulém rozhovoru jsme společně probírali rizika sociálních sítí a obranu před kybernetickými podvodníky. Dnes nás ale čeká jiné téma, ke kterému máte také blízko, a to školství. Povězte nám, jak jste se k tomuto oboru dostal?

Vždy mě bavilo vysvětlovat složité problémy jednoduše. Díky tomu, že jsem se od mládí učil programovat a šla mi matematika, prakticky již na základní škole jsem doučoval. Na střední škole jsem si tím pak docela výrazně přivydělával.

A když jsem se rozhodoval co dál, skloubil jsem to, co mě bavilo a měl jsem štěstí, že jsem to mohl udělat. Začal jsem tedy studovat na Jihočeské univerzitě obor Učitelství matematiky a výpočetní techniky.

Studentská léta byla fascinující. A protože jsem měl dobré návyky ze střední školy, nemusel jsem se moc učit. Tedy až na psychologii, která je povinnou součástí vzdělání. Dále jsem se věnoval programování a vedení projektů, které jsem dokázal prodat, a zároveň jsem stále doučoval.

Poté přišlo prozření, že si jako učitel sotva zajistím slušné živobytí, protože učitelství v České republice je silně platově podhodnoceno, a navíc je to málo respektovaná profese. V tomto bodě jsem se po škole rozhodl pokračovat v soukromém sektoru IT.

Momentálně studujete Stanfordovu univerzitu v americké Kalifornii. Proč jste se rozhodl pro zahraničí školu? A jak probíhalo výběrové řízení a následné studium?

Upřímně řečeno, připravuji se na další štaci v profesním životě. Zase mířím o kus výš. Vlastně na nejvyšší pozici, které můžete na trhu dosáhnout. A tak jsem se rozhodl to podpořit kvalitním vzděláním na třetí nejlepší univerzitě světa, a to v oboru Digitální transformace a AI, kterému se profesně věnuji jako postgraduální student.

Studium ještě uzavřené nemám, jsem teprve v polovině, ale nevidím nejmenší důvod, proč bych to neměl úspěšně dotáhnout. Opravdu se totiž studiu pečlivě věnuji a dávám mu vše, co můžu.

K rozhodnutí studovat jednu z nejprestižnějších a nejtěžších univerzit, vedla dlouhá cesta. Věděl jsem, že chci studovat a procházel jsem si zpočátku české univerzity, a to státní i soukromé. Ale upřímně řečeno, titul z Čech již mám a velkou váhu vzdělání na zdejších soukromých univerzitách nedávám.

Výběrové řízení na tzv. blended learning (nabízí jej pouze pokročilé univerzity, kde je možné skloubit prezenční studium i distanční formou online výuky) je poměrně jednoduché. Hlavním kritériem jsou peníze. Pokud máte peníze, protože na tyto programy se nevztahují žádné slevy, zvýhodnění nebo stipendia, stačí aplikovat přihláškou a následně platíte za program, který si zvolíte, je-li stále dostupný.

Studium probíhá interaktivní formou a moc se neliší od prezenčního studia. Máte k dispozici natočené přednášky, e-learningové materiály, píšete seminární práce, které jsou hodnocené a skládáte zkoušky. Poté, podle typu zkoušky, můžete jít na běžnou online zkoušku, proktorovanou zkoušku nebo ústní zkoušku.

Nutno však podotknout, že náročnost studia je diametrálně odlišná proti tomu, co známe zde. Je neúprosná, nikdo se nad vámi nesmiluje, protože jste jen číslo a neexistuje žádný vztah mezi studentem a profesorem. A abyste úspěšně složil zkoušku, musíte dosáhnout 85% úspěšnosti. To je oproti českým školám vysoké číslo.

Nedávno jsem četla zajímavý rozhovor s pedagožkou Janou Bradley, která má zkušenosti jak s českým, tak i americkým školstvím, a ta se vyjádřila jasně: „České dítě nemá sebevědomí, americké jeho znalosti”. Souhlasíte s tímto tvrzením?

Je to tak, naprosto. Vidím to i na komunitě postgraduálních studentů, kde jsou přirozeně různé národnosti. Nejlepší příklad je však jazyková vybavenost.

Když Američan dokáže s chybami říci deset vět v cizím jazyce, do životopisu si napíše, že jazyk ovládá, i když reálně na stupnici je třeba jeho úroveň A1.

V Česku jsme učeni gramatikou a nemluvíme, takže se toho bojíme a je to pro mnohé z nás, včetně mne kdysi, velká překážka. A i když jazyk ovládám poměrně dobře, bojím se sám sebe označit jako C1 a raději napíši B1. Přesto nezaujatě mohu říci, že jazyk ovládám.

A to právě souvisí s tím sebevědomím. V Americe máte školní projekty, soutěže a každý, kdo se zúčastní, je automaticky i vítěz. V naší mentalitě je, že vítěz je jen jeden a zbytek jsou poražení. A to přesně degraduje ono sebevědomí.

Můžete prosím na konkrétních příkladech uvést největší rozdíly mezi českým a americkým školstvím?

Uvedu tři za mne stěžejní rozdíly.

Tím největším je financování školství. V Česku jsou školy „zdarma”, respektive jsou z velké části financovány z rozpočtu státu. Zároveň víme, že do školství proudí poměrně málo financí. Nemůžeme tedy očekávat, že vyučující na univerzitách budou kapacity v oborech. Tyto kapacity jsou totiž v soukromé sféře a vydělávají násobky. V Americe jsou školy placené, a to podle kvality školy. Například já na Stanfordu platím zhruba 800$ za 1 kredit, ale do vyučování vstupují největší kapacity - naposledy bylo interview s prezidentem společnosti Samsung SDS, který úspěšně digitálně transformoval celou skupinu Samsung.

Dalším důležitým bodem je kurikulum. V Česku máme takřka centralizované kurikulum. Takže se dá říct, že ze studentů stále „vyrábíme” to samé, a to bez ohledu na to, jak se doba posouvá a jaké kvality potřebuje tržní ekonomika i soukromý sektor. V Americe je vysoká variabilita jak mezi školami, tak mezi státy. Neustále vznikají nové akreditované programy, aby absolventi odpovídali aktuálním potřebám v soukromém sektoru, a podpořili tak přímo ekonomiku. Myslím, že i já jsem toho příkladem. Vystudoval jsem jistý obor, ale šel jsem pracovat do jiného. V Americe vystudujete obor a jdete pracovat do něj.

A poslední důležitá věc je podpora studentů při i po studiu. V Česku je tato podpora minimální. Prostě chodíte do školy, máte předměty a občas si vytvoříte bližší vztah s přednášejícím, od kterého jste schopni poté načerpat více informací. V Americe je velmi silná podpora studijních poradců, tutorů a podpůrných asistentů. To vše je podle mě dáno právě způsobem financování univerzit. Protože v Americe jste jako student zároveň i platící klient, tak k vám tak i přistupují.

Sečteno podtrženo, co je potřeba na českém školství změnit?

Nechci znít xenofobně, ale ukazuje se, že například inkluzivní vzdělání stahuje průměrné výsledky celé třídy, na což poté nejvíce doplácí nadaní studenti. To je podle mne chyba. Je důvod, proč existují speciální školy.

Chybí mladá krev digitálního věku. Doba jde tak rychle dopředu, že zajetí kantoři již nemají šanci se adaptovat a tak - bohužel - sami brzdí možnosti studentů v jejich vzdělání.

Moje radikální myšlenka je, aby školství bylo soukromé. Generujeme příliš mnoho absolventů na zbytečná témata a velmi málo na ta užitečná. Opět, nechci znít nadutě, jistě potřebujeme celou paletu vysokoškolsky vzdělaných lidí, ale já osobně nevidím důvod, aby v oboru Historie umění bylo 100 posluchačů. V životě se pro ně nemůže najít dostatek uplatnění a pochybuji, že by absolventům s bakalářským titulem v tomto oboru byli zaměstnavatelé ochotni zaplatit například milion.

Není nic špatného na tom mít například učňovské vzdělání. Řemeslníků je málo a je po nich vysoká poptávka. Stejně tak není nic špatného na tom, že vzdělání ukončíme střední odbornou školou a jdeme do praxe. Ale určitě je špatné to, že tlačíme na to, aby každý druhý byl zbytečně vysokoškolsky vzdělaný.

Čeští studenti tedy postrádají především víru ve vlastní intelekt, možnost prosazovat svůj názor a celkově záměr nejen na učivo, ale také na vlastní osobnost. Na to má určitě v jisté míře vliv i komunistický režim, který tomu dnešnímu předcházel, a který Amerika nezažila. Změnu v takovém rozsahu ale není možné udělat ze dne na den. Je to spíše mezigenerační výzva. Kolik času bude ještě potřeba? Co myslíte?

Ano, je to tak. Ony jsou ve skutečnosti dvě kategorie lidí. Jedni, kteří se zbytečně podceňují. Mají nadání, ale například na základě nějakých neblahých událostí v minulosti nedokážou akceptovat tuto skutečnost a odmítají si říct: „Já na to mám a něco změním”.

Druhá kategorie jsou pro změnu mistři světa. Všechno ví, všechno znají, všem dávají nevyžádané rady, ale když přijde na lámání chleba, jdou s prosíkem právě za těmi, kteří se podceňují a na jejich ramenou zvládnou školu dodělat.

Proto se tak často říká, že jedničkáři pracují pro trojkaře.

Samozřejmě, změna musí být legislativní, a musí být také skoková. Na to ale nemáme v současnosti garnituru. Podívejme se například na důchodovou reformu, kde jde zase o to, kde vzít peníze na důchod.

Poté si představme si reformu školství, která může ohrozit celé HDP České republiky, pokud nebude uchopena správně. To je teprve dynamit.

Mohly by situaci v českých školách zlepšit větší investice ze strany státu nebo například větší účast učitelů ze zahraničí?

Investice samozřejmě. Ale musí jít ruku v ruce s připravenou koncepcí, která bude udávat jasný směr toho, jak se má školství posouvat.

Nemusíme nutně mít učitele ze zahraničí. Hodně by ale pomohlo, kdyby naši učitelé v zahraničí učili a osvojili si tam metody přístupu k výuce.

Do dnešního dne si pamatuji našeho profesora na Pravděpodobnost a stochastiku - pana Tlustého. Ten byl jinde, prostě neváhal poslat celý ročník do opakovačky a nikdo ani nepípl, protože zároveň učil na univerzitě v Texasu a Varšavě. Prostě kapacita. A právě díky němu dnes mohu říci, že se dokážu popasovat s algoritmy umělé inteligence. Bez jeho zkušeností a vedení bych v tom byl ztracený.

A co čeští rodiče? Chci říct, změna školského systému je důležitá, ale pokud nepřijde změna i ze strany rodičů, kteří vyrůstali a byli vychováváni zcela jiným způsobem, nebude to zbytečné?

Rodiče jsou kapitola sama pro sebe. Demografie je jasná. Rodí se méně dětí a rodí se v pozdějším věku rodičů. Pokud mají rodiče zároveň vyšší intelektuální schopnosti, jejich děti většinou dostanou svoji příležitost a podmínky.

Ale u méně intelektuálně nadaných párů se děti rodí brzy, nemají správný vzor ani vedení, a proto většinou nedosahují dobrých výsledků a stahují ty nadané. Samozřejmě to nechci generalizovat. Znám i mladé rodiče, kteří dětem dávají více lásky a péče než ti, co studovalii a budovali kariéru. Ale v tomto je statistika neúprosná.

Lepší inkluzi musí vybojovat ale právě rodiče, že? Nejefektivnější změny přece přichází vždy od těch, kteří mají na dané věci osobní záměr.

Spíš než rodiče bych řekl voliči. Každopádně v současnosti zde stejně není žádná strana, která by se tímto tématem zaobírala. Je to smutné, ale - ač můžeme věřit - já se na to koukám poměrně pesimisticky. Pravděpodobně se nic nezmění a každý si to svoje bude muset vydřít.

Napadají vás příklady dalších zemí, kterými bychom se mohli nechat inspirovat v rámci zlepšování systému školství? A které jsou zároveň blíže naší evropské mentalitě? Například skandinávské?

Pokud by měla být inspirace ze Skandinávie, pak jednoznačně Finsko. To změny takzvaně vyzývá, reaguje na ně ihned a svůj systém této změně přizpůsobuje. Díky vysoce kvalifikovaným učitelům se navíc pravidelně umisťuje na předních místech v mezinárodních srovnáních, a to především v matematice a vědě. Tímto směrem chcete mířit, pokud chcete cokoliv budovat.